Šťastné číslo

24. prosince 2014 v 14:54
Teplý srpnový podvečer. Vzduch je ztěžklý dlouhým slunným dnem a touží po nočním ochlazení. Ptáci ještě pějí, ale mnohem více se snaží prosadit hluční cvrčci. Okolo mě se to hemží dětmi a psy, rozčilenými maminkami a dalšími neidentifikovatelnými objekty.

V dáli slyším tramvaje, jak cinkají, jak brzdí, jak se červeně smějí. Žádný vítr mými vlasy nečechrá, teplý vánek mi však drze olizuje holou kůži mezi ponožkou a širokou nohavicí. Poklidně a nečinně sedím na petřínské lavičce a dumám nad životem. Nemůžu se soustředit na četbu Všech krás světa od Seiferta, a tak raději hledím na světlem zalitou krásu světa- Prahu.
Myslím, vlastně docela jistě vím, že mám husí kůži. Nevím, čím to je. Zda-li duchem Nerudy či Máchy, nebo snad přítomností nově příchozí plavovlásky.

Sedne si naproti mně a také si otevře knihu. Golem. Její jemné rysy, drobné prsty a světle růžové šaty mi ke Golemovi nesedí. Nakloním se, abych viděl lépe na její soustředěnou tvář. Rty má pevně semknuté v úzkou čárku, krčí menším nosíkem a mezi obočím se jí pohupuje tenká vráska. Světlé lokny se jí vrství až do klína, kam moje oči hladově sjedou.
Dlouho neváhám. Vstanu a kráčím k ní.

"Smím?"zeptám se neznámé, ukazujíc na místo vedle ní.
Polekaně vzhlédne a nejistě přikývne, pak položí hbitou ručku na lavičku a posune se i s Golemem na úplný kraj.
"Nač Golem, slečno?"zeptám se.
Otočí se, prohlédne si mě a pak ostře prohlásí: "Nač vy, pane?"
"Já? Já se nemohl soustředit na Všecky krásy světa."
"Aha,"usměje se "Takže se raději soustředíte na všecky ženy světa?"
"Na všechny ne, jen na všechny krásné ženy světa."


Dívka se znovu usměje a přes dva plavé pramínky se mi naskýtá pohled na její červenající tvář. Cítím, jak napětí povoluje a taky vím, že brzo bude západ slunce. Romantika se okolo nás začíná rozlévat a já ji hltám plnými doušky.

Povídáme si o Golemovi, o létu, o Praze, o Praze z ptačí perspektivy, jelikož dívka se mi svěří, že vždy chtěla umět létat, a o všech krásách světa.
Vytoužený západ slunce se opravdu dostaví a Praha vypadá jako obrovské bušící srdce, asi jako moje, popravdě. Pak ale polehounku její syté barvy začínají blednout, šednout, až se vše ponoří do dlouho očekávané tmy. Doprovázím neznámou na Újezd a ta mi slíbí, že se uvidíme příští týden v pátek v kavárně Slavie v 18 hodin. Nastoupí do 22 a ona i Golem mi mizí z dohledu.

Následující týden na neznámou nepřestávám myslet. Nepověděla mi ani svoje jméno, prý mám nejdřív dočíst Seiferta, líným čtenářům jméno neprozrazuje. Ale jak jen bych se teď mohl soustředit?
V úterý odpoledne vyrážím na procházku po Kampě. Je takové dusno, že pot odkapává snad i ze stromů. Kampou vládne nepříjemné ticho, ticho před bouří. Kráčím pomalu přes Most Legií a očima kloužu po proudu Vltavy.
Na Střeleckém ostrůvku na sebe nechávám syčet dvě labutě a poklidně vyčkávám na bouřku. Rozhlédnu se po Střeleckém ostrůvku. Nikde nikdo, zdá se mi. V dáli vidím dva malé psíky, řekl bych pražské krysaříky. Na lavičce u nich sedí postava. Psi se osobě otírají o nohy a nepříjemně štěkají. Zřejmě cítí bouřku. Já také.
Otevírám Seiferta a loudavě projíždím řádky. Avšak bouřka mě předběhne a začne nemilosrdně hřmít, nevymačkané mraky konečně uvolňují svůj vztek a tak se spustí průtrž mračen.

Běžím se schovat pod Most Legií. Když jsem v suchu, se zájmem sleduju běžící postavu s udýchanými psíky. Za nedlouho jsme všichni pod mostem. Pražští krysaříci se oklepávají a já si prohlížím jejich majitelku. Z dlouhých vlasů jí kape a promočený overal jí těsně přiléhá k ženskému tělu. Zvedne oči a usměje se na mě zeširoka. V tu chvíli ji poznávám. Je to ona, má petřínská neznámá!

"To je nečas, viďte?" zahlaholí vesele a i s nervózními psy přistoupí ke mně.
"To ano!"směji se na ní a mám upřímnou radost, že nás Praha zase seslala k sobě.
"Co to čtete?"zeptá se mě.
"Ještě stále to samé, ale do pátku to zvládnu, abych si pak zasloužil znát vaše jméno."
"Moje jméno? Já jsem Sofie."usměje se na mě.
"Tak to vám děkuji, Sofie, teď už nebudu mít motivaci číst."
"Takhle svádíte každou ženu?"zeptá se mě.
"Jen všechny krásné!"
Červená se jako minule, po tvářích se jí ještě kutálí kapičky deště a zdůrazňují tak její roztomilé dolíčky. Těch jsem si minule nevšiml. Uchvátila mě podruhé úplně stejně jako poprvé.
"Přijdete v pátek, viďte?"zeptám se nesměle.
Zasměje se. "To jako vážně? Takové triky?"
"Jaké?"ptám se a přitom se topím v jejích čokoládových očích.
Mlčí a usmívá se. Ticho přeruší až štěkot jednoho z krysaříků.
"Zdá se, že už neprší"podotknu.
"Budu muset jít"omluví se Sofie.
"I já, ale v pátek v 6, Slávie, přijdete?"
Chvíli váhá, usmívá se, ale nakonec přikývne: "Přijdu."
A Sofiiny bělostné kotníky mi společně s krysaříky zmizí z dohledu.

V pátek jsem ve Slávii o dvě minuty dříve, sedím u okna s výhledem na řeku a netrpělivě vyhlížím Sofii. Konečně ji vidím. Vystupuje z tramvaje. Na sobě má lila šaty a ve vlasech se jí třpytí elegantní stuha. Rychlým krokem kráčí ke kavárně.
Za nedlouho už stojí u mého stolu, ale hned se zase odporoučí na toaletu. Mezitím ke mně přijde číšník a já objednám Chardonnay. Postaví přede mne dvě sklenky. Jednu beru do ruky já a druhou již usazená Sofie.

Upíjím víno a prohlížím si mou společnici. Velice mi imponuje, že se kvůli mně na toaletě převlékla. Jak vzrušující! Z jemné lila princezny se rázem stala dekadentní smaragdová královna. Pak ale ztuhnu. Vedle smaragdové královny totiž stojí jemná lila princezna. Všichni na sebe udiveně zíráme a nikdo se nemá k promluvě.
"Ester?" vyjekne smaragdová.
"Sofie! CO TADY..?"rozčiluje se fialka.

Pak se obě podívají na mě a já nemohu popadnout dech. Jsou v přesile, jsou dvě, a tak je na sebe nechávám syčet jako ony labutě. Číšník Ester přisune židli a pobaveně vlní srostlým obočím. Ester se posadí, pohlédne nejdřív na své dvojče, pak na mne, zavrtí hlavou a začne se smát. Najednou se smějeme všichni a připíjíme na zdraví a na mé šťastné číslo. Číslo dvě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama