Prosinec 2013

bláznův roubík

28. prosince 2013 v 0:35 úvahy,poezie
krůpěje potu
a zaschlý slzy
křivý úsměvy
jiskrný oči
mrkání, srkání, laskání
cesta bez směru
ptáci za letu
uzavřený plot
andělská láska
v rajské zahradě
zhaslé slunce
tlačítka noci
nevymačkané mraky
plazící se berušky
bázlví brouci
ušima střihající tráva
zazděný okna
zdechle mdlelá ošklivost
vůně pramene
rozšťouchané brambory
a uši
odvátá srdce
brodiví ptáci
odložené příběhy
a koťátka
neohebná naděje
vždy zoufale slabé kusy


Pepř a slánka

22. prosince 2013 v 20:40 úvahy,poezie
Tak jak magnetky na ledničce,
tak jak pepř a sůl,
tak jak děda babičce,
nosí hůl.

Tak jak pes a kočka,
aniž by si něco řekli,
klopí svoje velká očka,
a láskou k sobě změkli.

Tak jak labutě plavou,
bělostně a čistě,
se sklopenou hlavou,
jedno vědí jistě.

Tak velká je láska,
tak velký je svět,
tak musíš milovat,
nečekám na odpověď.


Zvykáme si příliš?

9. prosince 2013 v 21:02 úvahy,poezie
Myšlenka, která mě sužuje celé odpoledne, musím se z ní vypsat.
Dnes jsem dělala úkol z angličtiny, měla jsem doplnit podle mého názoru, co následuje jako zbytek věty: "I will never get used to..." (= nikdy si nezvyku na...)
Usilovně jsem o tom a o sobě začala přemýšlet. Na co si nikdy nezvyknu? Hned mě napadla moje fyzikářka, ale po chvilce přemýšlení mi došlo, že ač mi je vrcholně nesympatická a bojím se jí i jejích testů, zvykla jsem si na ni.
O mém gymmáziu jsem se také domnívala, že si na něj nezvyknu, a hle, sice to není procházka růžovým sadem, ale jsem tu a ještě tu budu a tak to je a tak to bude. Tečka.
Zima, kdo ji má rád, viďte? Taky se vám ale okouká a přizpůsobíte se jí. Chce to jen teplý kabátek, šálu, čepici a můžete vyrazit do ulic!
Když jsme se ze Zličína stěhovali na vesnici, z malého bytu 2+kk do rodinného domku se zahradou, avšak pryč od babiček, kamarádů, civilizace a MHD, nemyslely jsme si se sestrou, že to půjde. Ale šlo. Už tu 10 let spokojeně žiju a nemůžu si stěžovat
Untitled
Před asi měsícem a půl srazil v Černošicích vlak kluka z mé základky, neznala jsem ho dobře, ale byl velmi oblíbený, proslýchalo se o něm všude možně. Jezdil se mnou každé ráno ve vlaku. Zvykla jsem si na určité tváře, které ráno potkávám, které mě míjejí jako lodě na moři a jsou neměnné, všední, v podstatě dané.
Jedno ráno s vámi jedou, druhé už ne... Další den byly zdi černošického nádraží posprejovány nápisy R.I.P a všude byly svíčky. Ač jsem ho neznala, byl mi něčím blízký, zvykla jsem si na jeho ranní přítomnost, stejně tak, jako jsem si zvykla na všechny pasažéry, kteří se mnou cestují.
Najednou tam nebyl, byly tam místo něho tisíce svíček. Okolo chodili jeho kamarádi, jako duchem nepřítomná puzzlátka s chybějícím článkem. I mně chyběl a uronila jsem kvůli tomu neznámému i pár slz.
Bylo to strašné období, nádraží kypřilo hřbitovní atmosférou, energie jeho duše a osobnosti tam s námi stále byla, ale on už ne.
Dnes již svíčky, fotky a květiny dávno zmizely, nikdo nepláče, zbyly jen vzpomínky. Všichni jsme si víceméně zvykli (mluvím za sebe, já vím, já ho neznala...) Každý zase kráčíme dál po nástupišti, nastupujeme do dveří City Elephant a plujeme si pak každý jiným směrem...
Je to správné? Je to fér? Zvykáme si příliš? Proč neexistuje nic, nač bychom si nebyli schopni zvyknout? Poraďte mi, třeba pak budu schopna dokončit úkol z angličtiny..

Dopis, dopisy

7. prosince 2013 v 21:40 úvahy,poezie
Mám nový koníček, s někým si píšu dopisy. Věřili byste, že to v dnešní době ještě jde? Já skoro také ne.
Ale jde to! A jak mě to baví.
Vždycky jsem o tom tajně snila jako malá, ale pak mě strhla vlna moderních technologií a na své dětské sny jsem dávno zapomněla. Hlavně k čemu to je, když máme internet a vše může být rychlé, krátké, výstižné, úžasné..
Má to smysl? Co myslíte, máme nechat Českou poštu zkrachovat (nadsázka, já vím) a nebo ji z posledních sil držet nad vodou?
Ale má to smysl, má!!
Memories