Duben 2013

Proč se rajče červená?

22. dubna 2013 v 20:43 úvahy,poezie
Tak jsem se zase po roce zúčastnila literární soutěže Art Botič a umístila se na třetím místě v próze v mé věkové kategorii. Loni bylo tématem "Jak chutná hořčice?" a letos se pozornost obrátila na rajčata.
Zamyslela jsem se nad otázkou: Proč se rajče červená? Ale zároveň, proč se červenáme my? Přemýšleli jste o tom někdy? Třeba vás výčtem mých trapasů a životních zkušeností naladím na tu správnou vlnu :)


Proč se rajče červená?

Vytáhnout boty na podpatku v zimě, to je sebevražda. Zase jsem zažila další trapnou chvíli mého života.

Vykračovala jsem si to středně rychlým krokem po Újezdě, potěšena, že se na svět dívám z ještě větší výšky, se sebevědomím stejně velkým jako Eiffelovka a vědomím, že jsem středem pozornosti.

Já a podpatky ale nejsme, nikdy jsme nebyli a asi nikdy ani nebudeme nejlepšími přáteli, a tak můžete hádat, co následovalo. Ano, správně, zakopla a upadla jsem uprostřed trati tramvaje.

Nevadilo mi, že mi z obou kolen tekla krev, ale hrozila jsem se těch pohledů kolemjdoucích a pozorujících lidí.

Prosím, nekoukejte na mě, modlila jsem se, ale nebylo to nic platné.

Sotva jsem se zvedla, všichni na mě hleděli a já cítila, jak mě pálí tváře.

"Proč si ty boty kupuje, když na nich neumí chodit?"tázala se jedna paní druhé. Obě si mě prohlížely s opovržením.

Druhá, drobnější, odpověděla: "To tedy nevím. Podívej, jak je rudá, chudák."

"Jako rajče."

Od té doby jsem již podpatky nenasadila. Už jsem nechtěla být rudá jako rajče.

Tomu jsem se ale stejně nevyhnula.

Když mě oslovují hezcí kluci a ptají se na jméno, které v rozpacích zapomenu, když se mi v tramvaji zapne reproduktor u telefonu a všichni pasažéři slyší babiččin káravý hlas, když večer zjistím, že mi zůstala památka z obědu uvízlá mezi předními zuby, když zkazím matchball ve volejbale na tělocviku, když ve škole shledám mé triko ušpiněným od pomerančového džusu nebo obráceným, když na sebe ráno ve spěchu stříknu místo voňavého květinového parfému tátovu kolínskou, když si myslím, že mi někdo mává a já mu zamávám taky, a pak zjistím, že za mnou stojí dlouhonohá mávající blondýnka, když uprostřed hodiny zeměpisu spadnu ze židle a s hlasitým klením se zvedám, když mléko/čaj/kafe/džus nalévám mimo určenou nádobu, když nasypu návštěvě kočičí granule místo česnekových brambůrek a směle a nepřítomně se usmívám: "Nabídněte si.", když si uvědomím, kolikrát za život jsem musela zrudnout na barvu rajčete, jdou na mě mrákoty.

"Ty si schováváš čokolády a bonbony pod polštářem?"zasmál se můj nejlepší kamarád, když zvednul můj obrovský polštář a objevil mou skrýš cukrovinek.

"Pro všechny případy,"prohlásila jsem vesele, ale do tváří se mi zase začala nalévat červeň.

"Proč máš na obočí zubní pastu?"zeptala se mě tuhle kamarádka a já celá nešťastná zase jen pokrčila rameny a vzala štětec a obarvila si obličej na červeno, jak to dělávám pořád.

"Strašně jsi zrudla."

"Ježiš, ty se červenáš."

"Veru, ty máš tváře jako slabikáře."

"I ty naše rajčátko."

Moje rudé tváře jsou již všeobecně známé jako ty nejvíce rudé, a ať se snažím jakkoli, nikdy se nepřestanu červenat. Je to pro mě charakteristické a nikdy se toho nezbavím. Na druhou stranu, proč bych měla? Červená je barva života a proč si ji do těch našich životů trochu nevpustit? Vždyť taková Bridget Jones je jeden velký trapas a jedna velká baculka s červenými tvářičkami. Jen ona dokázala dojet do lékárny na lyžích nebo běžet ve spodním prádle za svým milovaným Marcem, přes celé město v mrazu, když sněžilo.
Ale nakonec svého životního štěstí dosáhla, a její trapasy se staly populární a veřejně uznáváné.
Odpověď na otázku Proč se rajče červená? zní: Protože je malé, nevinné, nezkušené a neobratné (stejně jako já), ale je plné života! Začervenejme se s ním

Pink Dust 5

20. dubna 2013 v 13:20 PINK DUST
Po jednom týdnu pomáhání klukům s novou skladbou, uklízení v zatuchlém garážním doupěti a poslouchání Kristianových komplimentů a pozvánek na rande, jsem se oficiálně stala členkou skupiny Pink Dust.
"Musíme tě přidat na webovky a na facebook jako žhavou novinku," prohlásí Kristián.
"Souhlas. Vyfotíme tě zítra na zkoušce. Co říkáš?"zeptá se zbrkle Finn, když mi pomáhá obléknout se do kabátu, zřejmě proto, abych já i všichni ostatní odešli. Má tu mít totiž rande.
"Fajn,"řeknu a všichni se zasmějí mé rozpačitosti.
"Ještě si bude zvykat, chudinka,"prohlásí Jack, zatímco si zavazuje tkaničky.
"Myslím, že je vším, ale chudinkou rozhodně ne,"protáhne se uličkou Simon a usměje se na mě.
"Musím tu ještě něco zabalit, než odejdu,"zahlaholí Kristián. "Počkala bys na mě, abych tě doprovodil?"
Mezitím, co se chystám odpovědět, k mému uchu se nakloní Simon a zašeptá: "Takhle se nám Krysař ještě nezabouchnul."
Zasměju se a on se směje taky.
"Čemu se tak smějete?,"ptá se Kristián, když zapíná zip od obalu na basu.
"Promiň Kristiáne, ale dnes to asi zvládnu sama, děkuju."
"Dobře dobře, ale nevíš o co přicházíš, nádhero!,"hvízdne Kristián a já už sahám po klice, když mi Jack ještě podá nějaké obálky.
"Vy dva," prohlásí a já zpozoruju, že Simon stojí stále vedle mě. "Rozneste to, prosím. Jsou to pozvánky a letáky na koncert. Tvůj první koncert, Rebeko."
Simon obálky vezme do ruky a přikývne.
Zavře za námi dveře a já se konečně nadechnu čerstvého vzduchu po zatuchlém pachu garáže.
"Tvůj první koncert. Bojíš se?"zeptá se Simon.
"Ne. Měla bych?"
"Samozřejmě, že ne. Všichni z tebe budou nadšení."
Dlouhou chvíli mlčíme, jen vedle sebe kráčíme a posloucháme své vlastní kroky.
"Musím se vás zeptat,"prohlásím.
"Klidně mi tykej,"otočí se na mě Simon.
"Proč jste se dal na hudbu devatenáctiletých kluků? Jak dlouho už s nimi jste?"
Zastaví se a hledí mi do očí.
"Prosím, tykej mi,"usměje se. "Je mi třicet dva, nejsem zas tak starej ne?"
Začíná pršet.
"Ne, nejste, teda... nejsi!"
Simon se zase usměje a hodí další obálku do schránky.
"Mám kluky rád. Jsou jako moje rodina a na jejich věku mi nezáleží. Teď do tý rodiny patříš i ty."
Nevím proč, ale vědomí, že patřím zrovna do rodiny Simona Russela, ve mně vyvolává zvláštní pocit bezpečí.

Hlupáčku...

12. dubna 2013 v 20:51 úvahy,poezie
-Proč se na mě takhle díváš?
-Máš tu něco na rtech.
-Co? Není to rtěnka?
-Ano.
-Ta tam ale má být, nemyslíš?
-Ne. Nerad ji na tobě vidím.
-Proč?
-Musíš se stále tak hloupě vyptávat?
-Ano. Myslím, že ano.
-Pojď sem, nakloň se ke mně. Ne tak ne. Hlavu víc dozadu. Ano.
-Lochtá to.
-Musím ji utřít.
-Proč si tak netrpělivý?
-Tak. Myslím, že je hotovo. Teď vypadáš lépe.
-Lépe? Vždyť mám rtěnku všude okolo pusy!
-Ano, ale ne na puse.
-Někdy ti nerozumím.
-Lidé si nerozumí.
-Ale já ti chci rozumět!
-Je pozdě, příliš pozdě.
-O čem to mluvíš?
-Už mi nikdy neporozumíš, rozumíš?
-Právě jsi řekl, že ti nikdy neporozumím, takže nerozumím.
-To byla řečnická otázka.
-Aha.
-Hlupáčku.
-Neříkej mi tak.
-Otevři okno.
-Proč?
-Otevři okno!
-Otevřela jsem ho.
-Skoč.
-Cože?
-Tak skoč!
-Jako vážně?
-Naprosto.
-
-Hlupáčku...

Další blog-má druhá identita

4. dubna 2013 v 19:02 Diary of an over-thinking sloth
Ahoj!
Chci vám všem oznámit, že zakládám druhou identitu na blog.cz.
Tím nechci vůbec, ani v nejmenším naznačit, že bych opustila vás a můj milovaný "I share with you" blog, který si už tak dlouho buduji a jsem čestným majitelem ikonky "Autorský klub", NO WAY!! Zůstávám s vámi a budu s vámi, dokud budu moct psát a nebudu mít běhající zlobivé děti nebo velkou práci s Diplomkou, ba ne, i to by se dalo přežít, prostě až mě unesou ufoni (a vesmír má wifinu? :D)Zatím jsem zkrátka a jednoduše easy-going holka, která s vámi chce a vždycky bude sdílet své bludy a podivuhodné myšlenkové pochody.

ALE

Jsem taky jen holka, která se ráda líčí, fotí, češe, cvičí, ale i JÍ, velice RÁDA mluví o klucích a hezkých klucích a roztomilých klucíh, atd. atd. Jsem až po uši zamilovaná do alternativního rocku a popu, galaxy oblečení, Vansek, indie stylu a hipster batůžků, do seriálů jako je Carrie Diaries, Sex ve městě a Pretty little liars, do filmů, které budu navždy milovat a obdivovat a dávat je svým dětěm shlédnout jako Bibli - Pretty Woman (...walking down the street, tralalaláá lalalálala lalaláá ouu Pretty Woman- ano, takhle si zpívám ve vaně), do pilates ale i do Oreí a Milky a Lindt Lindor (95% kakaa-the best) a ano, o tomhle přece nemůžu psát jen sem, je toho tolik, že si musím rozdělit mysl i adresy blogů na seriózní studentku gymnázia se zájmem psát povídky, příběhy a zamyšlené básničky (www.veronikypovidky.blog.cz) a na potrhlou holku, která se ostatním holkám potřebuje se vším svěřit a zjistit, jestli není potrhlá jen ona sama! (www.girlsquare.blog,cz)


Girlsquare, to je ono. Náměstí holek/ Holčičí náměstí v překladu. Pojďte se tam všechny sejít a popovídat si :)