Březen 2013

Pink Dust 4

28. března 2013 v 18:29 PINK DUST
Stojíme naproti sobě, já s pohledem rozpačitým a podezíravým, on s naprosto uvolněným a škádlivým.
Najednou je moje sebejistota ta tam. Rezignovaně vzdychnu a doznám: "Fajn, dostals mě."
To divné děcko se nahlas rozesměje a jeho důlky symetricky rozmístěny na obou tvářích mě přinutí do smíchu taky.
"Věděl jsem to,"prohlásil, když nabral dech, koutky úst měl ale stále ve výši očí.
"Cos věděl?"zeptám se.
"No prostě jsem věděl, že budeš skvělá. Včera jsem to věděl a dneska to vím ještě líp,"usmál se na mě.
"Ještě jsem nic nezahrála,"prohlásím chladně.
"Hraješ mi na city,"zasměje se a poté sešpulí pusu Kristián a já se v duchu ptám, co na mě vidí.
Odemkne branku a zadním vchodem mě vede do garáže. Celé tohle doupě působí trochu strašidelně, nakonec jsem i ráda, že tu nejsem sama, i když je mi víceméně jasné, že tenhle roztomilý blonďatý hejsek by neochránil ani svůj gel na vlasy, natož pak mě.
Než otevře poslední vchodové dveře, letmo si mě prohlédne a zašeptá: "Nenech se ničím odradit, kluci jsou občas pěkně zlí."
S touto poznámkou, která mi rozklepe nohy a na tváři vykreslí polekaný výraz, otevře Kristián dveře a já spatřiím světlo světa pěkně vytuněný hudební svět.
Zdi posprejované a polepené plakáty hudebních mágů, v rozích a krajích místnosti padá omítka a sype se na špinavou zeď jako hladká mouka. Celou místnost osvětluje otevřená lednička s utrženými dveřmi a jediné okno- špinavé od ptačích výkalů a zamlžené z okolní zimy. Po zemi se válí velké množství odpadků starých možná i několik let. Jediné, co tu vypadá nově, jsou barely a sklenice piva.
Celé to nevábně zapáchá kouřem a alkoholem.
Tak takhle vypadají hudební zkušebny, pomyslím si v duchu a přemýšlím, jak odtud co nejrychleji zmizet.
Od pohovky k nám dojdou dva kluci, podle téměř identického vzhledu usoudím, že jsou to bratři. Mají světlou pleť a zrzavé vlasy, oba mají brýle Rayban a oba se usmívají.
"Finn a Jack,"představí mi je Kristián a pak dodá: "Ve skutečnosti se jmenují František a Jarda, ale tady se každej nějak přezdívá."
"Tos nemusel dodávat," zasmějí se oba a pak si mě začnou prohlížet.
"Hezká seš, ještě abys něco uměla," řekne Finn a rozcuchá mi účes svojí upírsky bílou rukou.
Jack se svému bratrovi přihlouple směje v rohu a já, Finn a Kristián začneme rozbalovat mojí elektrovýbavu.
"Tak, jak dlouho hraješ, puso?"zeptá se zhurta Finn a já si jen polekaně zvykám na drzé tóny jejich hlasů.
"Dva a půl roku," odpovím.
"To je celkem málo, králíčku,"pronese z rohu Jack a mě posléze dojde, že jsou tu všichni opilí, kromě Kristiána, který mi ale místo oplzlých řečí visí pohledem na výstřihu.
Když zapojuju kabel od kytary do komba a kluci si přede mne sednou jako zvědaví porotci, najednou zachrastí klíč.
Otevřou se dveře a do místnosti vejdou dvě osoby. Muž a žena. Oba jistě o mnoho let starší než tři devatenáctiletí kluci okolo mě.
"Naše hrdličky! Rebeko, seznam se. To je náš bubeník Simon a jeho úžasná snoubenka Diana,"představí nás Finn a políbí při tom Dianinu ruku.
Diana, menší rudovlasá kráska se zelenýma očima a zářivým úsměvem si mě prohlídne a pak věnuje vřelý láskyplný pohled celé skupině.
Simon, vysoký hnědovlasý a statný chlapík s tmavě hnědýma očima se na mě také usměje a prohlásí srandovním přízvukem:
"To je ta nová mon cheri?"
Všichni se zasmějí a Simon usedne ke klukům, Diana si položí hlavu na jeho rameno a spokojeně zavrní.
Pak začnu hrát.
"Je dobrá,"zaslechnu hlas Kristiana.
Když na moment vzhlédnu od kytary, střetnu se pohledem se Simonem.
"Jsi skvělá, Rebeko!!"volá nadšeně a jeho tmavé oči jiskří životem a nadšením pro hudbu.

Pink Dust 3

16. března 2013 v 21:33 PINK DUST
Nevýhoda MHD je taková, že nikdy nemáte vaši osobní bublinu nenarušenou, zvlášť pak, když máte na zádech elektrickou kytaru a vedle sebe dlouhána s violoncellem a všude okolo obézní paní, které se neostýchají osahávat vás svými pupky.
A taky když jste navlečeni v huňatém kabátu a na hlavě vám sedí kulich, bez otevřeného okna? Jo, musím vypadat děsně přitažlivě, myslím si ironicky a nemohu se odtrhnout od neúprosně běžících hodinek, které se mi snaží zřejmě naznačit, že mám zpoždění stejně tak velké jako hlad.
Někdo mi klepe na záda. Nasupeně se otočím.
"Co je?"
"Ehm, myslím, že se ti trhá poutko,"prohlásí nějaký kluk.
"Jaký poutko?"zeptám se jako největší nerd, který zapomněl, že má na zádech obal s kytarou a že si měl přece koupit nový obal. V tu chvíli cítím, jak mi po zádech něco sjíždí.
Kluk je skokem u mých zad, chytí kytaru a oddychne si.
"To bylo o fous,"prohlásí a já jen tupě zírám.
"Měla by sis koupit novej," řekne a čeká na odpověď jako žíznivý pes na misku vody.
Mlčím a vezmu si od něj kytaru.
"Jsem Kristián,"představí se.
Hlavou mi projede jen jediné: "Dnes ne." Bohužel to vyřknu i nahlas.
"Dnes ne."
Ten hezký blonďák se psími kukadly se zadívá do mého tvrdého výrazu a nechápavě nakloní hlavu.
Co bych ti tak řekla, krasavče? Že už nechci žádného líbivého parchanta, jako byl Alex? Že mám hodinové zpoždění a že mi je horko a jsem spocená a musím vypadat jako prase pekari na rožni? Že máš divné jméno (podobný jako můj nevlastní bratr) Že nenávidím celý svět a že v tomhle stavu musím zmáknout důležitou přijímací zkoušku před 5 kluky a vůbec nevím, jak budu už za 10 minut působit sympaticky? ŽE VŮBEC NEMÁM NÁLADU NA SLAĎOUŠE A METROSEXUÁLA JAKO SEŠ TY?
To bys chtěl slyšet viď?
Radši mlčím a vystoupím.
Cítím ale jeho pohled i nadále. Celou cestu za mnou jde jako ocásek.
Když stojím před garáží Pink Dust, kam jsem měla dorazit, otočím se na mého pronásledovatele a dvakrát si ho přeměřím.
"Proč mě sleduješ?"zeptám se natvrdo.
"Nesleduju. Proč stojíš před mojí garáží...jako bys tam chtěla jít?"zeptá se s úsměvem na tváři.
"Protože tam jdu. Počkej... co? To je tvoje garáž?"
"Jo."
"Ty to pronajímáš pro Pink Dust?"
"Ne, já jsem v Pink Dust. Jako basák, těší mě," mrkne na mě to štěně a já chci utéct.

Home, sweet home))

16. března 2013 v 20:06 úvahy,poezie
Odmalička jsem prohlašovala, že v budoucnu bych chtěla bydlet v malé chatce uprostřed ničeho, nejlépe v Brdech. Okolo jen lesy, paseky a zvířata. Dokonce jsem zvažovala zvířecí farmu.
Pro mě je zkrátka vrchol slasti, když za ošklivého počasí zalezu domů ke krbu s knížkou nebo notebookem a z tepla domova hledím ven, jak se tam honí čerti. ( U toho užírám Nutellu,.. :D)
Nebo naopak, když chodíme v zimě na procházky za tmy, závistivě koukám na ty malé chaloupky s malinkými roztomilými okýnky a rozplývám se touhou schoulit se tam někam do klubíčka, nechat se olizovat nějakým velkým hodným hlídacím psem a hladit dalších X koček.
Časem jsem ale poznala (jak jsem rostla a vyspívala), že mám maličko zkreslené ideály. Většina lidí chce žít v grandiózních bytech na Floridě, koupit si ostrov na Maledivách, pronajmout si garsonku v New Yorku nebo alespoň vycestovat někam hodně hodně daleko a tam to prozkoumávat.
Mně se potom moje chaloupka v hlavě taky začala zvětšovat a v okolí už nebyl jen les, ale taky město, obchoďáky, kino, fitko,.. a hlavně LIDI.
Jako malé mi totiž vůbec nedocházelo, kolik toho pro mě společnost znamená, jakou nepostradatelnou roli zaujímá moje rodina a mí přátelé. Když se nad tím tak zamyslím, proč bychom měli mířit miliony kilometrů od našeho hnízda, když moc dobře víme, kam patříme?
Každá vlaštovka se vždycky vrátí.
Všude dobře, doma nejlépe. Každý to má jinak, já uznávám heslo "Kde je mi dobře, kde mám milující okolí (a kde je jídlo:D) tam je nejlépe!" :)