Únor 2013

Nikdy více

16. února 2013 v 21:01 úvahy,poezie
Za ucho zandala své kadeře,
do zrcadla usmála se,
vzpomínala, jak v létě v jezeře,
před všemi kasala se.
Po parném dnu na slunci,
a alkoholu v žilách,
skočila hned do vody,
vždyť nic nevypila.
Jak tak holka letěla
a vesele se smála,
vůbec nevěděla,
že s životem si hrála.
A než spadla najednou,
otevřela oči,
kdyby tohle tušila,
nikdy víc neskočí.
A teď smutně v posteli,
pohlédla si na nohy.
Jump1_large


Give him love

2. února 2013 v 23:51 Povídky ze života
Kdysi dávno žil v jedné rodině malý chlapec jménem Viktor. Bydlel v domku na vysokém kopci vesnice a měl výhled na celý kraj pod ním. Rád sedával na parapetu okna a hleděl jen tak na hvězdy a hory okolo něj.
Jednou takhle seděl a díval se na Velký vůz, když najednou uslyšel podivné zvířecí zvuky. Slezl po žebříku na zem a šel zjistit, co se děje.
Před domem stála dívka přibližně Viktorova věku a hladila chundelatého leonbergera.
Viktor překvapeně strnul a zarděl se, když si uvědomil, že před tou dívkou stojí jen v pyžamu.
"Ahoj,"pozdravila ho jemným hláskem ta dívka.
"A-ahoj,"vykoktal Viktor a nervózně se podrbal za ušima.
"Já jsem Natálka, tohle je Fík a teď bude tvůj nejlepší kamarád,"ukázala na hlasitě oddychující tělo po boku jejího útlého pasu.
"To je ale tvůj pes,"poznamenal Viktor.
"Ano, to je. U nás zůstat nemůže. Vezmi si ho. Vím, že u tebe bude v pořádku,"odvětila Natálka a i s Fíkem přistoupila o krok blíž k Viktorovi.
Natálku ozářil měsíční svit a Viktor měl tak na pár vteřin šanci prohlédnout si její obličej. Její modré oči lemovaly kola fialovozelených modřin a černé hluboké kruhy. Blonďaté vlásky jí vlály všemi směry a popraskané rtíky se mile usmívaly.
Viktor se jí chtěl dotknout a tak natáhl ruku k jejímu obličeji. Natálka ucukla a pak poplašeně utekla do lesa.
Fík za ní chtěl běžet ale ona stačila křiknout jeho směrem: "Fíku, zůstaň!"
Viktor Fíka pohladil a vzal ho k nim domů.
Stali se z nich opravdu nejlepší přátelé, jak Natálka předpověděla. Dělali spolu snad úplně vše od učení se do školy, přes hraní fotbalu, až po jedení špaget.
Takhle spolu trávili roky a roky života, dokud Viktorovi nezjistili rakovinu mozku.
Z denních procházek na čerstvém vzduchu se pro Fíka staly hodiny a hodiny sedění u Viktorovy postele a oblizování jeho obličeje, kdykoli jen otevřel oči. Bohužel je neotevíral moc často a jednoho dne je neotevřel vůbec.
Fík se svalil na jeho bezvládné tělo jako neohrabaný obrovský plyšový medvídek a steskem mu málem puklo srdce.
"Darovals mu lásku," zašeptal dívčí hlas a z rohu místnosti přistoupila k posteli Natálka, která oba políbila.

Pink dust 2

1. února 2013 v 17:17 PINK DUST
"Další čokoláda?"šťouchne do mě moje nejlepší kamarádka Gábina zavěšená do našeho spolužáka a zároveň svého superhrdiny Kuby. Nikdy jsem nepochopila jejich vztah. Jsou stále spolu, oba se milují, ale přitom jeden o druhém říkají, že jsou jen kamarádi. Tak ať tak, já oba dva zbožňuju, protože mi vždy dokáží zlepšit náladu.
"Jo, proti stresu... Mam takovej pocit, že mi za chvíli exploduje hlava,"odpovím Gábině a usrknu lok horké tekutiny.
"Snad tě ta matika tak neodrovnala, mně to přišlo celkem jednoduchý,"usměje se Gábina zatímco si z rudých vlasů splétá rybí cop a nechá se laskat Jakubovými obdivnými pohledy.
"O matiku nejde. Spíš nechci mít s naším barákem nic společnýho."
"Ale ne, neřikej, že tam máš pořád nasáčkovanou tu Cruelu?" zasměje se Kuba.
"Je asi naivní mít po dvou letech jejich spokojeného manželství naději, že třeba ještě vypadne,co?"zeptám se jich.
"Erbie, tys vždycky byla naivní,"poznamená moje druhá kamarádka Xenie, která si sedne do našeho kroužku a svojí Guess kabelku si elegantně položí na klín. Byly jsme nejlepší kamarádky od školky, ale na gymplu se vždycky všechno změní. Teď se bereme navzájem jako ty "doplňkové kamarádky". Erbie je můj školkový přesmyk jména, který se díky ní uchytil v celé třídě a škole a v podstatě nikdo neví, že se jmenuju Rebeka.
Gábina ohrne horní ret a ušklíbne se. Xenie jí nikdy nepadla do oka a Gábina na ni žárlila jako na nikoho, a žárlí doteď.
Kdo by taky Xenii nezávidil? Její perfektní blond vlasy, dlouhé štíhlé nohy, perfektní postava 90-60-90. Nemá chybu, až na to, že je až moc egoistická, povrchní a přelétavá, co se týče kamarádek, kluků, zájmů. U ničeho nevydrží dlouho.
"Hlavně že ty seš ta realistka,"upozorní ji Gábina.
"Jo, jsem. Pořád větší než naše hloupoučká Erbie, která ani neví, že ji její kluk podvádí."prohlásí Xenie.
Upřímnost nade vše, ano, to je naše Xenie.
Počkat co?
"Co to meleš?"vyjede na Xenii Gábina.
"Jo, o čem to mluvíš, Xen?"zeptám se i já.
"Jo, dneska ráno jsem je viděla před školou, skrytý za jeho Volvem."prohlásí Xenie s kamenným výrazem, naprosto bez emocí.
Do hlavy se mi začíná nalévat krev, srdce mi pulzuje jako o závod.
"Jak jako -je-?"vyštěkne zas Gábina.
"Proboha, jste asi uplně slepí. Tady Erbiein miláček Alex randí s ňákou druhačkou."
"Nevěříme ti ani slovo,"řekne Gábina, naštvaně mrskne roztrhlou gumičkou na vlasy o zem a její cop se rozplete na čtyři hladké prameny.
Xenie si sedne ke mně blíž a pohladí mě po vlasech.
"Promiň, ale on by ti ubližoval dál, aspoň už to víš,"zašeptá a hlavou kývne směrem k oknu. Na druhé straně v rohu stojí Alex v objetí štíhlé plavovlásky s mikádem.
Všichni i s Kubou hledíme oknem na protější stranu a mlčíme.
Když se mi po tvářích začne kutálet slza, Gábina ji utře a s pohledem stále upřeným na Alexovo nové děvče prohlásí: "Čubka"
"Kretén,"vypadne z Xenie.
"Zasraný slaďouši,"zakončí konverzaci Kuba a já se stála uslzená začnu smát.
Bez kamarádů bych byla v tomhle světě ztracená.
Když přijdu domů, přijde mi smska od Alexe: "Jak ses dnes měla, miláčku?:)"
Chce se mi z něho zvracet, ale místo toho svážu vlasy do culíku, utřu si opuchlé tváře, usměju se na sebe do zrcadla, zabalím kytaru a vyrazím do garážního doupěte Pink dust.