Tak jsme se celá rodina pohádali, všem ukáplo pár slz a pak jsme dlouho mlčeli. Táta řídil a byla tma. Jeli jsme na každoroční tradiční procházku. Atmosféra v uzavřeném prostoru byla strašná. Všichni chtěli něco říct, ale nikdo nevěděl jak začít.
Až sestřino "Zastav" prolomilo ticho, viděla totiž hřbitov.
Táta zaparkoval auto před tmavou branou a my vstoupili dovnitř.
Světýlka jiskřila a třepotala se ve větru jako malí motýli, jako duše mrtvých. Tolik světel, tolik bolesti a lásky.
Všechna ta jména, nápisy, květiny a spousta světel. Tolik to znamená.
Proč se vlastně lidi pohřbívají? Mají pak pocit, že tu spolu budou navždy, potřebují mrtvým vyznat úctu?
Nevím, ale vím to, že hřbitovy jsou paradoxně nabité energií.
Chytli jsme se za ruce a přestali se hádat.
Yasmin | 27. prosince 2012 v 23:01 | 
Martin | 
Pěkný článek. Taky bych chtěla... takové "zklidnění".