Prosinec 2012

Pink Dust 1

31. prosince 2012 v 21:39 PINK DUST
Je tu konec roku a jako správná blogerka mám pro čtenáře dárek. Napsala jsem první kapitolu nového příběhu na pokračování.
Minulý příběh o Báře, která měla dítě se svým těžce nemocným nejlepším kamarádem, měl poměrně úspěch. Teď tu mám pro vás novinku. Hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Rebeka a v této první kapitole se s ní a jejím životem seznámíte. Takže si kapitolku užijte a doufám, že se vám bude líbit a taky přeju krásného Silvestra a nádhernej novej rok :))
"Beky, ztlum to aspoň trochu,prosím. Cecil zrovna usnul" Nataša, moje nevlastní matka stojí bez zaklepání ve dveřích a grimasou mi naznačuje, jak moc ji moje zbrusunové kombo Fender rve a drásá nervy.

"Nemůžu za to, že vám k tomu zapomněli přidat sluchátka," odpovím a brnknu do strun na znamení, že už by mohla odejít.

"Co se děje, miláčku?"vetře se do pokoje táta a začne Natašu líbat na krku.
No fuj. Pohár trpělivosti přetekl, vy nechuťáci.
"Vypadněte z mýho pokoje a nechte mě trénovat. Zejtra mě čeká ta zkouška!"křičím na ně.

"Ale no tak, ty malej puberťáku, přece bys tu nechtěla bejt celej večer zavřená. Pojď dolů pomáhat s večeří!"usměje se Nataša a já za ní vztekle zavolám: "Nejsi moje máma, abys mi mohla říkat co mám dělat!"

"Rebeko, takhle s Natašou nemluv!"ozve se táta s tím svým psím pohledem, kdykoli řeknu křivé slovo o jeho samičce. Pobaveně se ušklíbnu tomu, jak moc se snaží.

"Vím, že je to pro tebe těžké, ale.."začne zase, ale já mu skočím do řeči: "Tati?"

"Ano?"

"Vymysli si aspoň svojí větu a buď trochu originální, když už mě chceš utěšovat. Touhle větou se omlouvaj všichni otcové svejm dcerám ve všech americkejch filmech,"oznámím mu triumfálně.

"Beky, já.."

"Běž už prosím tě."

Dvěře klapnou a já si oddechnu. Od té doby, co táta na diskotéce pro přestárlé třicátníky ulovil Natašu, přivedl ji domů a zplodil s ní to otřesně jmenující se dítě Cecila, mám k němu takový odpor, který asi jen tak nezmizí.
Už nikdy si spolu nevyrazíme jen tak zaběhat, protože Nataša říká, že běhání je nezdravé na klouby.
Už nikdy se nepůjdem přežrat do KFC, protože Nataša fastfood zavrhuje.
Už nikdy si nezaplaveme ve veřejném bazénu, protože tam táta může chytit plíseň.
Náš vztah táta zbořil jako domeček z karet a teď mu pomalu dochází, že už ho nikdy nebude schopen postavit zpátky.

Otočím se k počítači a zjistím, že mám nový e-mail.
Ahoj, promiň, ale naše dívčí skupina Quick již nebude přijímat nové členy. Kytaristku už mámeZítřejší zkouška a pohovor se nekoná.

Cítím, jak se mi po tvářích kutálí slzy. Tak dlouho se na zítřek připravuju a ony to zruší? Co to je za chování?
Naštvaně bouchnu do stolu a přeju si, abych zmizela z tohohle světa.
Okamžitě kliknu na Už se mi to nelíbí na jejich stupidních facebookových stránkách a zmačkám všechny plakáty jejich skupiny v mém pokoji.

Pak zkopíruju můj "hudební životopis", který jsem poslala Quicku a odešlu všem skupinám, které hledají kytaristu, i když to nejsou dívčí skupiny.

Hned dostanu pár odpovědí. Dvě skupiny oznamují plnou kapacitu, jedna píše, že jejich inzerát je rok starý, i když je ze včerejška a poslední napíše na můj skypekontakt krátkou a výstižnou zprávu:
Holky neberem. A sedmnáctiletý už vůbec ne.
Vzdychnu a odepíšu: Jakej je váš věkovej limit?
Odpověď oranžově zabliká: Osmnáct.
Tak jestli můžete počkat jeden měsíc? ;) odepíšu.
Jsi holka, poinfurmují mě.

Na operaci kvůli vám asi nepůjdu;)No a? Co máte proti holkám? Prožívaj hudbu mnohem víc a líp.

Holky nehrajou dobře ;)

Co povídáte? Holky hrajou nejlíp a já obzvlášť. Kdyby ste si za tím fakt stáli, tak se mnou vůbec nezaobíráte e nemusíte odpovídat. Takže jsem vás zaujala a né že né ;)

Nevím, jestli hrajou, ale přesvědčujou dobře. Tak fájn, objev se u nás ve zkušebně (adresa na webu) zítra v 17:30 a kabelku si prosím zapomeň :D

Nezklamu, zapomenu :)

Ve skutečnosti se mi jejich skupina Pink dust moc nelíbí, ale někde se svojí karirérou začít musím.
Vypnu notebook a odkráčím dolů za účelem vést přátelskou konverzaci s mým otcem, Natašou a dítětem s tím retardovaným jménem.

Zeptejte se mě

29. prosince 2012 v 12:07 Diary of an over-thinking sloth
Tak jo, na fejsbuku to furt všichni postujou a mě to vadilo, ale zároveň se mi na tom něco líbí!
Zajímá mě, co si o mě lidi myslí a na co se mě ptají.
Nemějte mě za dylinu, spíš se trochu nudím, ale nebojte, už si jdu zaběhat a vyplavit do krve endorfiny.
Ale až se vrátím, chci spoustu zajímavých otázek.
Takže jestli o mě ještě něco nevíte, a chcete to vědět, račte se ptát :)



jiskření

27. prosince 2012 v 13:59 Vzpomínky, zážitky
Tak jsme se celá rodina pohádali, všem ukáplo pár slz a pak jsme dlouho mlčeli. Táta řídil a byla tma. Jeli jsme na každoroční tradiční procházku. Atmosféra v uzavřeném prostoru byla strašná. Všichni chtěli něco říct, ale nikdo nevěděl jak začít.
Až sestřino "Zastav" prolomilo ticho, viděla totiž hřbitov.
Táta zaparkoval auto před tmavou branou a my vstoupili dovnitř.
Světýlka jiskřila a třepotala se ve větru jako malí motýli, jako duše mrtvých. Tolik světel, tolik bolesti a lásky.
Všechna ta jména, nápisy, květiny a spousta světel. Tolik to znamená.
Proč se vlastně lidi pohřbívají? Mají pak pocit, že tu spolu budou navždy, potřebují mrtvým vyznat úctu?
Nevím, ale vím to, že hřbitovy jsou paradoxně nabité energií.
Chytli jsme se za ruce a přestali se hádat.
Tumblr_mdunuu9jnh1rlns7oo1_1280_large

Bára 18

23. prosince 2012 v 17:10 Bára-Příběh na pokračování
Moji milí čtenáři,
jestli tohle čtete, čtete zároveň i poslední kapitolu mého příbehu na pokračování. Ano, s Bárou se můžete rozloučit. Už se nevrátí.. Taky mi to sebralo pár slz.
Další příběh na pokračování je v přípravách!:)
Loučí se s vámi Bára, Martin, Marco posílá pusu z Itálie a malá Barunka se usmívá!:)


Podzim vystřídala zima a vršky kopců pokryl první sníh. Život se táhl jako dlouhé klubko nití, čas od času ho někdo ustřihl a já musela nabrat sil, abych se zase odkutálela dál.
Vyhodili mě ze školy, kdo by taky chtěl těhotnou sedmnáctiletou problematickou holku na prestižním pražském gymnáziu? Ano, správná odpověď-nikdo. Z té hrstky kamarádů, co jsem měla, zůstala jen Petra a Martin.
Martin. To jméno znamenalo všechno. Byl to můj nejlepší přítel, nemocný, trpící mladý muž, můj kluk, otec našeho dítěte.
Moje dítě. Já mám dítě? Já? Proč já? Já jsem dítě!
V hlavě jsem měla zmatek, tak dlouho jsem se snažila najít způsob, jak se toho něčeho uvnitř mě zbavit, až bylo pozdě a já toho tvorečka milovala. Stejně jako Martina.

Byla to láska. Ne jako z filmů, kdy holka vidí kluka, zamiluje se, dají si pusu a jsou spolu. Milovala jsem oba tak moc, že mě to samotnou děsilo. Hluboko ve mně jsem věděla, že moje duše byla stvořena proto abych je milovala. Věděla jsem, že nikdy nebudu s nikým cítit tolik. Věděla jsem, že to nebude navždy.

Martina jsem navštěvovala každý den v nemocnici. Každý den mu bylo hůř a hůř. Doktor mi řekl, že mu zbývá půl roku života.
Zpočátku jsem do nemocnice nosila kytaru a společně jsme hráli "Heart on fire", pak jsem hrála jen já a tekly mi slzy, když jsem viděla ten jeho úsměv. Nevinný, roztomilý, culící se, nemocný Martin.
Dny ubíhaly, city sílily, písnička zůstavala s námi.

Když přišlo jaro,břicho jsem měla velké jako velký nafukovací míč. Martin ho měl rád, líbal ho a hladil, pomalu a něžně.
A pak to bylo tady. Rodila jsem ve stejné nemocnici, kde byl i Martin. Málem zabil všechny doktory, jen aby mohl být u toho až se naše dítě narodí.
Držel mě za ruku a šeptal, jak mě miluje. Než jsem porodila, museli Martina odvézt, kvůli komplikacím. Nemohla jsem nic dělat.
Pak mi ukázali moje dítě. Byla to holčička. Stejné oči i nosík jako Martin. Maličké rtíky měla podobně růžové jako já. Přitiskla se ke mě a já si najednou uvědomila, že jsem její matka, že se můj život změnil, že tahle krásná holčička je na světě jen díky mě a Martinovi.
Ráno jsem se probudila v Martinově pokoji. Opatrně jsem vstala z postele a přešla k němu. Ztěžka oddechoval, ale usmíval se. Přinesli nám naši Barunku a Martin ji třesoucíma rukama pohladil.
"Dokáza-za-las..to.. Jsi- te-te-ď ma-ma-tka.."
"A ty seš táta," řekla jsem já a snažila zadžet slzy.
"Je-e-jí ro-o-diče,"zasmál se.
"Musíme se o ni dobře starat."
"And I won't let you go.."začal zpívat a já se se slzami v očích přidala.
"..now you know,
I've been crazy for you all this time
Kept it close, always hoping
With a heart on fire
A heart on fire
With a heart on fire
A heart on fire

Hand in hand, sparkling eyes
The days are bright and so are the nights
Cause when i'm with you, I'm grinning
Once I was through, but now i'm winning

No I won't let you go, now you know
I've been crazy for you all this time
I've kept it close, always hoping
With a heart on fire
A heart on fire
With a heart on fire
A heart on fire"
Jeden člověk se narodí, jeden zemře, tak to příroda dělá.

once more please

3. prosince 2012 v 19:00 úvahy,poezie
Mám chuť vrátit čas,
být tam znovu a zas,
hmatat do prázdnoty,
slyšet jeho hlas.
Pak chytnout se ho,
cítit jeho vůni
a nepustit ho.
Hledět do jeho očí,
čekat, až se otočí,
nenávidět každou,
kderá po něm skočí.
Jak se na mě dívá,
jak mi srdce zpívá,
když se směje,
jak mi hezky bývá.