Říjen 2012

Bára 17

20. října 2012 v 15:21 Bára-Příběh na pokračování

Kapky deště bubnovaly na střešní okno a já nepřítomně hleděla na Brdský hřeben. Mlha mi připadala jako jedna velká svěrací kazajka a barvy podzimních stromů zas jen jako chabý pokus přírodu trochu oživit. Vzduch byl přímo nasátý podzimem, který se ho držel jako klíště a odmítal se pustit. Ba ne, brzy se pustí a vystřídá ho tetička zima, která je ještě krutější.

Neměla bys být tak pesimistická, Báro, napomenula jsem se v duchu a znovu namočila malířský váleček do okrové barvy. Malování pokoje mi přišlo jako ideální relaxace o podzimních prázdninách.

Průběžně mi chodily smsky od Martina. Jeho nemoc byla čím dál horší. Na vodáckém kurzu tak nějak ukázala svou tvář. Svou krutou tvář.

Byla bojovka v lese a my dva jsme šli ve dvojici. Křečovitě jsem ho svírala celou dobu, protože jsem měla opravdu nahnáno. On mě držel okolo pasu a povídal mi vtipy, které ho naučil dědeček. Nehorázně jsme se smáli.

Čím jsme byli dál, tím více byl ale nervózní a jeho ruka se potila jako orosené pivo. Zastavila jsem ho a sáhla mu na čelo. Jeho bledou tvář ještě zdůrazňoval měsíční svit a na mou hruď padla najednou strašná úzkost. Nevěděla jsem, co mám dělat, neměla jsem u sebe vůbec nic, žádný mobil, žádnou píšťalu, ani mapu. Věděla jsem jen, že když tam počkáme, za půl hodiny tudy projde další dvojice. Neměla jsem však páru, kolik toho Martin dokáže snést. Sedl si na mokrou zem a opřel se o kmen stromu. Objala jsem ho a šeptala, že jen musí vydržet. Nic neříkal, jen těžce oddychoval a přejížděl mi prsty po čele.

Se vzrůstající horečkou byly jeho pohyby čím dál zmatenější, občas mě tedy i nechtěně škrábl do tváře. Neměl nad sebou kontrolu. Strašně jsem se bála, že o něj přijdu. Zapomněla jsem na to, že celé prázdniny jsem si náš první polibek vyčítala a znovu jsem zapomněla na Marca a prostě jsem doufala, že tím polibkem mu třeba vženu život do těla.

Horečka s ním cloumala jako vlny s lodí na moři. Chvíli něžný, milý, chvíli divoký, agresivní a vášnivý.

Bylo mu horko, šílené horko a rychle ze sebe strhával všechno oblečení, jako kdyby se zároveň chtěl zbavit té šílené nemoci. Tiskl se ke mně jako rozzuřený tygr a já se jen překvapeně poddala.

Šílenou zimu náhle vystřídalo obrovské horko z jeho rozpáleného těla. Nikdy jsem nezažila nic, co by mě takto rozžhnulo.

Když jsme skončili, strašně moc se rozplakal. Emoce si s ním pohrávaly a on se ani nesnažil bránit. Omlouval se, že mi ublížil, že to neplánoval, že nevěděl, co dělá.

Snažila jsem se ho uklidnit, ale on se stále jen omlouval a řekl, že tohle by dívce nikdy neudělal, že to nebyl on, že mě šíleně miluje, že jestli chci, klidně odejde ze školy, abych se na něj už nikdy nemusela dívat.

Tak strašně plakal, až se mě zmocňoval strach, že nikdy nepřestane.

Byla jsem v šoku, šíleném šoku. Nevěděla jsem, co mě překvapilo víc. Jestli to, že jsem měla svůj první sex v lese nebo to že jsem ho měla právě s ním, nebo to, že to byl ten nejúžasnější pocit na světě, nebo to, že jsem neměla žádnou antikoncepci, nebo to, že mi najednou Marco nějak nechyběl, nebo to, že Martina miluju víc než kohokoli na světě.

Okrová barva mě uklidňovala, a sotva znatelné zašimrání v břiše mi napovídalo, že se jemu nebo jí bude líbit.

Poslouchat o umírání

10. října 2012 v 19:51 slyším text,cítím hudbu
Tak jsme jednou takhle měli odpoledku a moje nejlepší kamarádka En poslouchala písničky a usmívala se. Koukala po třídě a usmívala se. Než začala hodina fyziky, vyndala si sluchátka z uší a strčila je do mých. To na ní mám ráda. Vždycky mě něčím tak nějak příjemně "vykolejí" a překvapí. Něco mipovídala, ale já už ji skoro neslyšela, jen jsem odezírala ze rtů: "Dívej se na lidi." Nechápavě jsem na ni pohlédla, ale jak mi najednou v uších začala rezonovat ta krásná hudba a já otevřela oči a dívala se na naši veselou třídu, došlo mi to.
Poslouchala jsem tu písničku o umírání a dívala se na otvírající se ústa mých spolužáků a nedokázala jsem vysvětlit, proč to byl tak úžasný pocit. En se pořád usmívala a já poslouchala toho kluka, jak vypráví o tom, že už nedýchá. Tak jsem se nadechla, abych zjistila, jestli neumírám s ním, protože to popisoval tak pěkně a ta hudba byla tak krásná.
Přišla fyzikářka a já poslouchala dál,En chtěla, abych to doposlechla, tak mi kryla sluchátka a opírala se o mě tak, aby to profesorka neviděla. Profesorka kreslila na tabuli nějaký graf, neměla tušení, že mi v uších umírá chlap a dál otvírala pusu natřenou růžovou rtěnkou.

When my heart stops beating
And my lungs stop breathing
In air...
I hope somebody cares

When my mind stops thinking
And my eyes stop blinking
I know...
At the end

Vyndala jsem si sluchátka, usmála se na En, ona na mě a život zase přepnul z PAUSE na PLAY