Dotek

7. září 2012 v 15:13 |  Povídky ze života

"Vyprávěj mi něco,"prosila Eliška svojí maminku, když jí česala účes do tanečních.

"Zajímavé je, že ti je patnáct, a stejně máš pořád ráda pohádky,"kroutila hlavou maminka.

"To není pravda! Stačí mi jakýkoli příběh,"bránila se Eliška a omylem škubla s hlavou, až se jí celý pracný účes rozpustil a na zádech jí plandaly zase ty dlouhé vlnité vlasy až do pasu.

Maminka naštvaně bouchla s kartáčem o zem: "Sakra práce, holka, ty seš mi střevo!"

Eliška se slušně omluvila, hlavou nehýbala a pak znovu spustila svým tenkým hláskem: "Vyprávěj mi něco.."

"Eliško!"rozčílila se maminka.

"Prosím,"trvala si na svém Eliška.

Maminka vzdychla, protáhla si záda, do rukou vzala dva prameny Eliščiných kadeří a pak uklidňujícím hlasem spustila, co jí zrovna hlavou prolétlo: " Každý máme nějaké fóbie. Já se bojím hadů, ty se bojíš pavouků, někdo je klaustrofobik a paní Fritchová měla vždy strach z úplně jiných věcí. Teda vlastně z úplně všeho, co se jí dotkne. Nejdříve to začalo tím, že se nemohla stýkat s lidmi. Kdykoli jí někdo podal ruku, musela se jít vyzvracet nebo se často osypávala. Lidé se jí báli a ona se bála jich. Potom se jí ale fobie zhoršila. Začalo jí vadit i obyčejné otření o skříň a po čase jí přišlo odpudivé přikrývat se peřinou a dotýkat se prostěradla. Nakonec se musela ze všeho vysvléknout a chodit doma nahá. Nemohla vycházet ven a tak jen tak chodila po domě, ale i podlaha jí začala obtěžovat. Snažila se chodit po špičkách, aby se té odporné podlahy, toho odporného světa dotýkala co nejmenší plochou."

Maminka se na chvíli odmlčí, aby Elišce podala pinetky do vlasů, ale Elišku její účes nezajímal ani z poloviny tolik, jako příběh paní Fritchové. Dychtila znát konec a celý příběh by poslouchala tisíckrát. Prožívala každé maminčino slovo s neskutečnou vášní.

"Pokračuj, pokračuj,"prosila.

" Dobrá," zasmála se maminka, napřímila se a znovu začala vyprávět: "Paní Fritchová na tom byla tak bídně, že nemohla jíst ani pít. Začala chřadnout a slábnout a každým dnem byla hubenější a hubenější. Ač je to nemožné, měla strach i ze svých vlastních vlasů, které se jí linuly až k lopatkám,

a tak se ostříhala dohola. Vypadala příšerně.
Když ji jednoho dne navštívil její dávný přítel z vysoké školy, zhrozil se a chtěl ji obejmout, ale sotva to udělal, chudák Fritchová se osypala hrůzou. A tak mu musela vše vyprávět.

,Víš, přála bych si umět levitovat, abych se nemusela ničeho dotýkat,´svěřila se mu.

, Mám lepší nápad. Zvládla bys skok padákem? Musela bys ale přežít to oblečení.´

Fritchové se v hlavě zrodil lepší plán, ale nahlas neřekla ani popel a svému příteli jeho návrh odkývla.

Celá rudá a osypaná, ale naštěstí trochu najedená z donucení, se nešťastně oblékala do obleku na let.

Když bylo letadlo v patřičné výšce, otevřely se dveře a ona nakoukla ven. Nebe bylo bez mráčku, krajina dole se medově leskla a ona měla celý svět na dlani.
Její přítel se šel na něco zeptat pilota a Fritchová bleskově využila situace. Svlékla se do naha a stoupla si do dveří. Bez padáku. Poslední co slyšela, byl polekaný výkřik: ,Néé,nedělej to!´ A pak skočila."

Matka přestala česat Elišku a nebrala na vědomí, že její dcera pláče a zřejmě utrpěla šok. Sedla si na zem před zrcadlo, hleděla do neznáma a znovu začala vyprávět: "Jak tak letěla prudce dolů do neznáma a bez padáku, stejně ji něco vadilo. Po chvilce přemítání ji ten otravný vzduch začal vadit. Došlo jí, že vždy se jí bude něco dotýkat. Když nestojí nohama na zemi a levituje nahá ve vzduchu, jako teď, stejně se ji vzduch nese v náručí jako panenku. Přišla na to, že život na této planetě je pro ní symbolem nedokonalosti, ale přesto nechtěla umřít. Věděla, že by na způsob bytí na tomto světě brzy přišla, kdyby ji někdo zachránil. Zem se blížila a s ní i smrt a konec života a nikde nikdo. Jen ona a vzduch. Nahoře modré nebe, dole zelená zem. Naposledy si prohlédla ten idylický pohled, než ji gravitace stáhla do záhrobí."

Eliška na matku udiveně zírala s pusou otevřenou dokořán.

"Jaks na tohle přišla???"

Maminka se probrala z transu a odpověděla: "To není můj příběh, prý se to doopravdy stalo..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adelaine Adelaine | Web | 7. září 2012 v 15:52 | Reagovat

Ten příběh se mi nejdřív zrovna líbil, ale to, jak začala před zemí levitovat mi to celé zkazilo, bohužel.. Přišlo mi to nucené, nehodilo se to. Ale jinak dobře napsané.

2 Nikolas Nikolas | Web | 7. září 2012 v 16:14 | Reagovat

Mám stejný názor jako Adelaine. Myslím, že kdyby umřela, bylo by to poutavější. :)
Každopdáně moc hezký nápad.

3 Rony Rony | Web | 7. září 2012 v 16:49 | Reagovat

Máte pravdu, taky se mi to te´d nezdá. Opravím to :)

4 Elfel Elfel | Web | 8. září 2012 v 11:17 | Reagovat

Wow! Moc hezké :o Píšeš to tak... reálně

PS: Kde je Bára 17.... :(

5 ポリス 時計 ポリス 時計 | E-mail | Web | 13. srpna 2013 v 15:27 | Reagovat

Nemt at finde rundt på siden og hurtig handel. Perfekt!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama