Září 2012

Prej hledá..

29. září 2012 v 17:19 úvahy,poezie
Hledám dívku z daleka s kufrem z moře..
Tahle věta mě naprosto uchvátila. Našla jsem ten inzerát na vchodu do tělocvičny v Řepích. Prsty jsem si protřela oči, abych zjistila, jestli ještě nepláču. Strašně mě to dojalo. Ten někdo-mladík,stařík, vysoký,hubený, malý, tlustý, vlasatý, s pleší, prostě jakýkoli- si dal tak krásný inzerát s tak krásným textem na vchod do tělocvičny v Řepích? Chtěla jsem se smát, ale i plakat. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči a četla dál.

Nebyl to zrovna dobrý čas, když potkal jsem tu "pohádkovou" dívku, co vrátila se z veliké dálky až z dalekých jižních krajin i s kouzelným kufrem přímo z moře.

Představovala jsem si tu dívku. V mé hlavě měla dlouhé husté hnědé vlasy, blankytně modré oči, upřímný výraz a úsměv na tváři. Představovala jsem si, jak tam někde na letišti sedí na lavičce a hledí do prázdna, ruce na svém kufru z moře. Najednou zvedne zrak a spatří ho. On ji taky. Ten moment, kdy je jim oběma jasné, že na sebe hledí, kdy oba vědí, že jsou k sobě přitahováni, jako ten nejsilnější magnet.

Sydney-Praha (14/07/12)

Toho čtrnáctého července se setkali. Ten den si vedle ní sedl autor tohohle inzerátu a oslovil ji. Anglicky mu vyprávěla, že přiletěla až ze Sydney a přivezla si kufr z moře a on jí nerozuměl ani slovo, ale rozuměl její tváři, jejímu úsměvu, její kráse, rozuměl jí.

Já nedokázal říct ani "Nice to meet you" a to jsem chtěl říct "May we see again?"...

Té dívce to nevadilo. Taky se jí ten český jinoch líbil a rozuměla mu. Pak se ale sebrala a odešla. Jemu jen zamávala a naposledy se tak oslnivě usmála. On na ni jen ohromeně zíral a než mu došlo, o co přišel, byla už pryč. Nikdy už ji neuvidí. Nikdy se nepodívá do jejích očí, nikdy už neucítí vůni jejích vlasů, nikdy se jí nedotkne...
Když jsem vcházela do tělocvičny, trochu jsem plakala. Bylo mi ho líto.
Mám ráda pohádku o Popelce, ale život není stejný. Princ měl alespoň ten střevíček, ale tenhle muž neměl zřejmě nic. Jen vzpomínku... jen vzpomínku na ni.

Znáte někdo dívku z kufrem z moře? Jeho e-mail: fantasies44@email.cz

Change

16. září 2012 v 20:29 Diary of an over-thinking sloth
Už to na mě taky přišlo. Takový pocit prázdnoty a ticha a nudy v mém nitru a taky touha, obrovská touha, něco udělat, do něčeho konečně kopnout a mít se z čeho těšit a hlavně změnit pár věcí v mém živůtku ozdobeném nudou.
Tak jo, přemýšlela jsem o tisíce aktivitách, co bych mohla dělat. Velkou změnou jsem prošla už loni, kdy jsem začla hrát na kytaru a můžu dokázat, že mi to nabarvilo život úplně jiným odstínem, než jsem byla zvyklá. Uvnitř mě se to obarvilo do duhové, ale stejně mám takový pocit, že té duze chybí ještě nějaké barvy. A já je chci mému životu dodat. Chci ho nakrásno obarvit a kochat se z jeho pestrosti a nádhery. Zkrátka řečeno, mám teď takové to období, kdy chci všechny věci měnit a zkoušet nové a nové a prostě mít barevný směr a tah štětce, neboli mého života.
V neděli jsme našli kotě. Bylo zablokováno pod kameny, épe řečeno balvany a my ho zachránili. K novému směru patří i vykonávání dobrých skutků ne? Takže mám konečně domácí zvířátko a jsem strašně šťastná. A když už jsme u těch dobrých skutků, zítra jsou Srdíčkové dny a já v Praze s kamarádkou budu prodávat magnetky a srdíčka a pomáhat tak těžce handicapovaným dětem, které jsou odkázány na trvalou lékařskou péči v nemocnicích a nadace Život dětem jim umožňuje mít život alespoň na nějaké úrovni, a tak pro ně pořádá besídky, do pokojíčků dává nový nábytek a hračky a samozřejmě vaná část peněz směřuje pouze na lékařskou pomoc, která je pro děti nezbytně nutná. A já jim budu pomáhat!
No a další změna. Přesně za dva týdny touhle dobou budu mít po první lekci tanečních a jsem na to fakt zvědavá. Krapet se obávám té chvíle, kdy si pro mě někdo bude muset přijít a když mě spatří, protočí se mu panenky. Hahaha:D Držte mi palce!
No a teď ještě jedna změna. Každý čtvrtek teď budu oblékat boxerské rukavice. Můj bože. Já a kickbox? Možná je moje psychická stránka silnější než fyzická, ale doufám, že nakonec se moje slabé ručičky bez svalů a plný tuku rozhodnou zlepšit si svou fyzičku. Ale prý je to i hodně na zadek a stehna a vlastně všechny svaly těla a já se už docela dost těším. Snad neomdlím při prvním kliku. Nesmím. To patří k mé změně, k mým novým zářícím barvám života a doufám, že si to takhle jen nelinkuju, ale že se mi opravdu vše splní a budu spokojená.
Jak je to u vás? Taky váš mozek zasáhl blesk nápadů na nový směr? Nebo radši zůstávate rozumně u normálu?:D

Dotek

7. září 2012 v 15:13 Povídky ze života

"Vyprávěj mi něco,"prosila Eliška svojí maminku, když jí česala účes do tanečních.

"Zajímavé je, že ti je patnáct, a stejně máš pořád ráda pohádky,"kroutila hlavou maminka.

"To není pravda! Stačí mi jakýkoli příběh,"bránila se Eliška a omylem škubla s hlavou, až se jí celý pracný účes rozpustil a na zádech jí plandaly zase ty dlouhé vlnité vlasy až do pasu.

Maminka naštvaně bouchla s kartáčem o zem: "Sakra práce, holka, ty seš mi střevo!"

Eliška se slušně omluvila, hlavou nehýbala a pak znovu spustila svým tenkým hláskem: "Vyprávěj mi něco.."

"Eliško!"rozčílila se maminka.

"Prosím,"trvala si na svém Eliška.

Maminka vzdychla, protáhla si záda, do rukou vzala dva prameny Eliščiných kadeří a pak uklidňujícím hlasem spustila, co jí zrovna hlavou prolétlo: " Každý máme nějaké fóbie. Já se bojím hadů, ty se bojíš pavouků, někdo je klaustrofobik a paní Fritchová měla vždy strach z úplně jiných věcí. Teda vlastně z úplně všeho, co se jí dotkne. Nejdříve to začalo tím, že se nemohla stýkat s lidmi. Kdykoli jí někdo podal ruku, musela se jít vyzvracet nebo se často osypávala. Lidé se jí báli a ona se bála jich. Potom se jí ale fobie zhoršila. Začalo jí vadit i obyčejné otření o skříň a po čase jí přišlo odpudivé přikrývat se peřinou a dotýkat se prostěradla. Nakonec se musela ze všeho vysvléknout a chodit doma nahá. Nemohla vycházet ven a tak jen tak chodila po domě, ale i podlaha jí začala obtěžovat. Snažila se chodit po špičkách, aby se té odporné podlahy, toho odporného světa dotýkala co nejmenší plochou."

Maminka se na chvíli odmlčí, aby Elišce podala pinetky do vlasů, ale Elišku její účes nezajímal ani z poloviny tolik, jako příběh paní Fritchové. Dychtila znát konec a celý příběh by poslouchala tisíckrát. Prožívala každé maminčino slovo s neskutečnou vášní.

"Pokračuj, pokračuj,"prosila.

" Dobrá," zasmála se maminka, napřímila se a znovu začala vyprávět: "Paní Fritchová na tom byla tak bídně, že nemohla jíst ani pít. Začala chřadnout a slábnout a každým dnem byla hubenější a hubenější. Ač je to nemožné, měla strach i ze svých vlastních vlasů, které se jí linuly až k lopatkám,

a tak se ostříhala dohola. Vypadala příšerně.
Když ji jednoho dne navštívil její dávný přítel z vysoké školy, zhrozil se a chtěl ji obejmout, ale sotva to udělal, chudák Fritchová se osypala hrůzou. A tak mu musela vše vyprávět.

,Víš, přála bych si umět levitovat, abych se nemusela ničeho dotýkat,´svěřila se mu.

, Mám lepší nápad. Zvládla bys skok padákem? Musela bys ale přežít to oblečení.´

Fritchové se v hlavě zrodil lepší plán, ale nahlas neřekla ani popel a svému příteli jeho návrh odkývla.

Celá rudá a osypaná, ale naštěstí trochu najedená z donucení, se nešťastně oblékala do obleku na let.

Když bylo letadlo v patřičné výšce, otevřely se dveře a ona nakoukla ven. Nebe bylo bez mráčku, krajina dole se medově leskla a ona měla celý svět na dlani.
Její přítel se šel na něco zeptat pilota a Fritchová bleskově využila situace. Svlékla se do naha a stoupla si do dveří. Bez padáku. Poslední co slyšela, byl polekaný výkřik: ,Néé,nedělej to!´ A pak skočila."

Matka přestala česat Elišku a nebrala na vědomí, že její dcera pláče a zřejmě utrpěla šok. Sedla si na zem před zrcadlo, hleděla do neznáma a znovu začala vyprávět: "Jak tak letěla prudce dolů do neznáma a bez padáku, stejně ji něco vadilo. Po chvilce přemítání ji ten otravný vzduch začal vadit. Došlo jí, že vždy se jí bude něco dotýkat. Když nestojí nohama na zemi a levituje nahá ve vzduchu, jako teď, stejně se ji vzduch nese v náručí jako panenku. Přišla na to, že život na této planetě je pro ní symbolem nedokonalosti, ale přesto nechtěla umřít. Věděla, že by na způsob bytí na tomto světě brzy přišla, kdyby ji někdo zachránil. Zem se blížila a s ní i smrt a konec života a nikde nikdo. Jen ona a vzduch. Nahoře modré nebe, dole zelená zem. Naposledy si prohlédla ten idylický pohled, než ji gravitace stáhla do záhrobí."

Eliška na matku udiveně zírala s pusou otevřenou dokořán.

"Jaks na tohle přišla???"

Maminka se probrala z transu a odpověděla: "To není můj příběh, prý se to doopravdy stalo..."

Bojím se zítřka

2. září 2012 v 13:27 Diary of an over-thinking sloth
Takhle to dopadne.
Zítra půjdu do školy takhle.
Jo skvěkej film btw- (This means war) s Reese, kterou miluju. Její výraz absolutně vystihuje, to co říká. :DD

No a samozřejmě, že ve škole budu tak hotová,že dopadnu takhle. Protože místo prázdninového vstávání v 11, budu vstávat v 6. Grrrr!!


No a nakonec všichni přijdem domů a budeme rádi, že dejcháme:DDD



Tak vám všem přeju strašně krásnej první školní den, třeba dopadnete lépe ;)
Děkuju moc mé nejlepší kamarádce, že mi našla tyhle skvělý a výstižný obrázky!:D

Kus dřeva nebo smysl života?

2. září 2012 v 13:13 Povídky ze života

Nikdy mi na ničem dřevěném nezáleželo tolik jako na ní. Chodili jsme okolo ní celý můj život a já ji neustále sledovala. Jak tam stojí, uprostřed louky a vesele se pohupuje a nechá se hladit od větru.

Občas se mi zdálo, že se směje, občas jsem cítila, jak mě volá. Když jsem si na ní sedla, cítila jsem se jako v sedle na koni a ona zas jako silný hřebec, který se mnou běží tryskem a mně vlají vlasy.

Ano, vždycky jsem si rozpustila vlasy a nechala je za sebou vlát jako závoj a ji jsem se poddala, ať mě vozí dál.

Kohokoli jsem na to místo přivedla, nevěřícně zíral, kde se na té opuštěné louce bere, co tam dělá a hlavně, kdo ji tam postavil. I mně to vrtalo hlavou.

Jednou jsem na ní seděla a užívala si poslední letní dny v září, kdy ještě sluníčko příjemně hřálo a jemně svítilo. Vítr byl už poměrně chladný, ale já i moje vlasy si to užívaly.

Najednou na mě promluvil něčí hlas.

"Bejt tebou, tak se s ní dneska pořádně rozloučím."

Polekaně jsem sebou trhla a otočila se. Stál tam kluk s velkýma modrýma očima a zrzavou kšticí na hlavě držíc malou holčičku s copánky, která se na mě ošklivě šklebila.

"Bejt vámi, tak rychle odprejsknu,"odsekla jsem tvrdě.

"To říká ta pravá,"prohlásil tenký hlas té malé a ostře dodal: "Tohle je náš pozemek."

"Váš pozemek?"zasmála jsem se.

"Ano, a ty jsi tu cizí."

"Já jsem tu cizí? Já, sem chodím od té doby, co jsem se narodila. To vy dva jste tu poprvé. Váš pozemek to není. Patří to lesům téhle vesnice. A žádný plot tu není."

"Plot tu bude zítra. Zítra se také položí první základy a samozřejmě...zboří se tahle houpačka,"řekl ten veverčí kluk.

"Cože? Co mi to tu vykládáte? Ta houpačka tu zůstane."

"Nezůstane. Někde v těchto místech bude mít Klárka pokojík,"prohlásil kluk a poplácal Kláru po rameni. Ta se jen přihlouple culila a pak na mě vyplázla z té své bledé tvářičky porcelánové panenky sytě růžový jazyk.

Nerada ubližuju dětem, ale tahle rozmazlená albínka si to zasloužila. Strčila jsem do ní a ona se bezmocně kutálela asi deset metrů z kopce.

Než se její neschopný bratr probral, utekla jsem a smála se jeho volání: "Klárko, už jsem u tebe."

Druhý den mi ale do smíchu nebylo.

Plot byl postaven a dělníci byli všude, kam se člověk podíval. Houpačka nikde. Moje houpačka, smysl tohohle místa, téhle vesnice byl pryč.

Ty dva zrzci si hráli na zahradě a vesele se smáli.

Jeden dělník se mě zeptal, jestli něco potřebuji. Řekla jsem mu, že mi zbořili houpačku a on se zasmál.

"Jo, to jsi ty. Občas jsem tě tu vídával. Aspoň někdo se na mé houpačce houpal. Mělas ji ráda, viď?"

"Ano měla," odpověděla jsem, ale pak mi to došlo.

"Vy jste ji postavil?,"zeptala jsem se ohromeně.

"Já ji postavil tak, že nešla zbořit. Dnes jsem ji musel vykopat ze země a přendat ji na jiné místo."
"Na jiné místo?" V hlavě mi svitla naděje.

Prstem ukázal na vedlejší louku.

Utíkala jsem za ní. Za mou nejlepší kamarádkou, za tou, která tu pro mě vždycky byla. Není to jen obyčejná houpačka a obyčejný kus dřeva. Je to něco, co je v životě každého dítěte moc důležité.