Srpen 2012

Forrest Gump, běžela jsem po stejné silnici!

31. srpna 2012 v 12:07 Vzpomínky, zážitky
Jo, letos jsme navštívili Ameriku a vůbec se nechci vytahovat, protože se nevytahuju ráda, ale tohle to je prostě zážitek, který na mě zapůsobil na celý život.
Forrest Gump byl vždycky můj vzor, to kvůli němu jsem začala běhat a cítit se při tom skvěle, ne jako kdybych umírala. Celý film jsem zhlédla snad milionkrát, ale vždycky se mi nejvíc líbil záběr, kdy Forrest běží po silnici, a za ním září Monument Valley.
Na té samé silnici jsme zaparkovali a užívali si ten pohled. Byla to nádhera, přála jsem si abych si ten moment navždy uchovala v paměti.
To jsem já

Je to v tomhle videu na konci, ale to asi víte :)

Postavit se na vlastní nohy

26. srpna 2012 v 14:16 úvahy,poezie

Jsem zvědavá, jaké to bude. Jednou, až už dávno nebudu náctiletá puberťačka, kterou zajímají jenom její koníčky, hudba ve sluchátkách vysoko nahlas, vlastní prostor a kamarádi, holka zahleděná sama do sebe, sobecká, s omezeným viděním okolního světa. Jo, to jsem já. A řekla bych, každý puberťák to má podobně. No a tak se sama sebe ptám, jaká to asi bude změna, až jednou vyrostu z téhle adolescentní egocentrické kukly a postavím se na vlastní nohy. A co teprve, až si najdu partnera a budu si chtít založit rodinu?

Jsem ráda, že jsem se narodila v roce 1996 a teď již není trendem mít děti ve dvaadvaceti letech nebo dokonce sladké osmnáctce.

Moje starší sestra se mamce narodila, když jí bylo 24. Ségře je nyní přesně tolik a na děti opravdu nemyslí. Všechno se to časem posouvá. Někdo může říct, že je to dobře, a to z důvodu lepší připravenosti na dítě. Taky si člověk možná víc užije svoje mládí a má větší šance někam to dotáhnout se svojí kariérou.
Na druhou stranu, jak se říká "biologické hodiny stále tikají" a to zejména u žen, pro které je už příliš rizikové dítě čekat později než v pětatřiceti.

Teď jsem trávila týden u mé babičky na chalupě, a když jsme spolu vyrývaly cibule ze záhonku, vyprávěla mi o svém osudu, díky kterému přišel na život můj táta, tudíž i já.

V osmnácti letech odešla z domu a začala si dělat praxi na FAMU, což byl její sen. Zde se ale seznámila s mým dědečkem (který bohužel zemřel už před 14 lety) a zanedlouho čekala tátu. Mohla si ho nechat vzít a budovat svojí vysněnou kariéru, ale ona to neudělala. To na ní vážně obdivuji, tu její statečnost, to, že o dětech nic nevěděla a ještě v osmnácti si hrála s panenkami a teď o rok později měla mít svoje vlastní dítě?

Taky je to asi založeno náturou člověka. Některé ženy mají pro děti prostě slabost a rozkrájely by se proto, aby se jejich dítka měla co nejlépe.

Moje teta mi zas vyprávěla, jak se v patnácti letech na stejném gymnáziu, kam chodím já, seznámila se svým spolužákem a s ním vydržela až dodnes a mají dva zdravé kluky.

Vždy jsem vyzpovídaná, kolika "chlapcům"jak říká babička, už jsem zlomila srdce a taky jestli mám s kým chodit na rande. Když s klidným srdcem přiznávám, že jsem "forever alone", jak říkám já :DD, babička jen kroutí hlavou, jak je to možné.

Časy se mění a já jsem za to ráda, jsem zkrátka "happy", když vím, že nemusím spěchat a zatím si to jen představovat ve své hlavě snílka.

Taky jsem šťastná, že mám svojí mamku, která je mojí oporou každou vteřinu mého života, a která bezmezně miluje mě i ségru. Je důležité mít komu říct :"Mám tě ráda, mami.":)


Bára 16

24. srpna 2012 v 13:18 Bára-Příběh na pokračování

"…Třikrát týdně chemie? Počkej, Petro, nepřeslechla ses?,"vyjekla jsem do ranního telefonátu s Petrou.

"Ne ne, brouku, tentokrát nás nenechá sedět vedle sebe, ti řikám. Ale buď v klidu, ještě máš tejden na to, abys to rozdejchala. A teď povídej, jak bylo celý prázdniny?"

S nepřítomným výrazem jsem si sedla do okenice a hleděla na Berounku a Petře jsem postupně vyprávěla.

Pochopitelně ji zajímalo, jak je to mezi mnou a Martinem, a taky, jak se má Marco.

Martin se dostal z nemocnice až v polovině prázdnin. Chodili jsme spolu ven, ale nějak nám bylo oběma jasné, že polibek na nemocničním lůžku budeme pokládat jen za Martinovu vysokou horečku a moji poblázněnou hlavu. Často jsme se bavili o jeho nemoci, jeho rodině a hlavně o starostivé babičce, která s ním jediná zůstala. Taky sem tam zabrousil na moje citlivá místa. Ptal se mě na Marca a já sama nevěděla, co si o něm mám myslet. Čas od času mi přišla smska nebo zpráva na facebooku, ale už to nebylo to, co to bývalo.

Dřív mi psal denně, jak mě miluje a jak mu chybím a teď dostávám zprávy o tom, jaké skvělé známky dostává a mluví stále o stipendiu na nějaké prestižní italské vysoké.

Taky se mi moc nelíbí to, že má okolo sebe spoustu krásných Italek a jeho fotkami mám zaplněnou celou hlavní stránku na facebooku. Žárlím a uvnitř mě to pálí touhou ho znovu vidět.

S Martinem jsme často sedávali na lavičce na Střeleckém ostrůvku a jen mluvili a mluvili a mně se to tak moc líbilo. Kdyby nás někdo viděl, jak tam spolu sedíme, já mu ležím na klíně a on mě hladí po vlasech, řekl by si, že jsme krásný pár.

Ale oba jsme věděli, že na něco hlubšího jsme oba dost nepřipravení.

Někdy, když jsme se spolu hodně smáli, Martinova nemoc ho upozorňovala, že je stále s ním. V takových chvílích se mu zkřivil obličej do bolestné grimasy a já jsem si vždy odpřísáhla, že tu pro toho nevinného trpícího a milého človíčka vždycky budu.


Prázdniny skončily a celá parta puberťáků alias naše třída se znovu sešla v první školní den.

Martin, já a Petra jsme seděli vedle sebe a Petra se na Martina stále dívala s velmi soucitným pohledem.

Obdařovala ho otázkami: "Vážně je ti dobře?" "Kdybys chtěl, mám v baťohu Panadol…" "A teď tě hlava nebolí..?"

Martin se jen smál a odpovídal zvesela, ale já věděla, jak nerad řeší svou nemoc, tak jsem do Petry drkla a zašeptala: "Péťo, to už stačí!"

To je holt moje Petruška, nejstarostlivější a nejhodnější stvoření pod sluncem.


Když přišla profesorka a přivítala nás zpátky ve škole a obdařila nás oficiálními řečmi, taky došlo na téma Vodácký kurz a všichni jsme jásali.

Martin do mě drknul a zašeptal: "Nemám spacák ani stan, vlezu si k tobě, počítej s tím!" Oba jsme se rozesmáli a Petra, která vše slyšela, se ušklíbla: "Tak to prr, kamaráde, Bára je moje!" a vyplázla na Martina jazyk.

Nepřítel v těle

14. srpna 2012 v 20:19 úvahy,poezie
Máš mě rád? ptala se vzduchu,
avšak odpírala sluchu,
tu odpověď.

Zůstaneš se mnou?šeptala,
na víc se ale neptala,
věděla.

Po tvářích kutálely se jí mokré kuličky,
teď vstoupila do slepé uličky,
teď v ní je.

Křičela na nepřítele,
kterého měla stále v těle,
ať dotkne se jí.

A když viděla, jak rve jí srdce z těla,
místo paniky,
naděje v ní kolovala.

Nepoznala temnotu..