Květen 2012

Bublinky

18. května 2012 v 22:34 úvahy,poezie

Pusťte si k tomu tohle:

Zatřesu s bublifukem a čekám, až se napění. Pak se kouknu do vycházejícího slunce a s úsměvem vyfouknu první bublinky.

Plují po nebi, vítr je fouká všemi směry a roznáší je do nejvzdálenějších koutů světa a já uvažuju a přemítám o životě. Bublinky mi připadají jako můj život. Jsou krásné, barevné a průhledné, každý do mě vidí. Létají si po světě jako ptáci, dokud neprasknou a nepřestanou existovat. Taky mi občas přijde, že neexistuju..

Přála bych si, abych občas byla bublinka a lítala a praskala a plula po nebi. Chtěla bych svojí duši vmáčknout do jedné velké bubliny, oddělit se od těla a proletět se po světě. Čistě nezávisle, jako duch. Jako duch, lepila bych se lidem na paty, strkala bych do nich na ulicích, praskala bych jim na tvářích a smála se.

Nejradši bych někomu vlítla do srdce a on by se do mě zamiloval.
Pozorovala bych stejnobarevnou duhu, obdivovala západy a východy slunce a nebyla bych nikomu na přítěž.

Moje duše by byla volná a já taky…

Já v pár verších

13. května 2012 v 15:43 úvahy,poezie
Baví mě psát,
se slovy si hrát.

Dohromady je skládat,
s větami se hádat.

Jsem jen kreativní,
nejsem žádný introvert,
tak se na mě usměj,
nesuď mě na první pohled.

Nejsem nebezpečná,
zatím nemám žádný směr,
jsem jen mladá slečna,
které život nepřipadá fér.

Arnoštova žena

11. května 2012 v 20:53 Povídky ze života
Arnošt se nervózně zavrtěl na židli ve své kanceláři. Pohodlně se opřel, zaklonil hlavu a s hlasitým zívnutím se protáhl.
"Mám vám donést ještě jedno kafe?,"zeptala se Mirka, Arnoštova asistentka.
"Ne, ten kofein mě zabíjí.,"pronesl Arnošt významně a dodal: "Krom toho, musím už jít. Má žena na mě čeká."
"Tak to přeji hezký zbytek odpoledne a přijďte nám někdy tu vaší nevěstu ukázat! Určitě musí být krásná…,"zasnila se Mirka a rychlou otočkou zmizela Arnoštovi z dohledu.
"To ona je…,"zašeptal si pro sebe a spiklenecky se usmál.
Vypnul počítač, zatáhl žaluzie, narovnal tužky na stole, utřídil papíry do složek, popadl klobouk a vyrazil.
Moment, vždyť Josefa má dnes narozeniny!, pomyslel si v duchu, když odjížděl z parkoviště.
Rozhodl se, že své ženě koupí ten nejhezčí narozeninový dar na světě. Bohužel ale neměl ani potuchu o tom, co se ženám líbí, a tak si nechával radit od zkušených prodavaček.
"A dokázal byste popsat, jakou má vaše žena asi tak postavu?,"zeptala se mladičká prodavačka s dredy.
"Tu nejkrásnější.,"zarděl se Arnošt a uhladil si pěšinku.
Prodavačka celá zrudla, nevěděla jak reagovat, ale nakonec se nesměle usmála a podala Arnoštovi černé koktejlové šaty se smaragdově zelenou mašlí v pase.
"Och!,"vykřikl Arnošt a začal jemný satén projíždět svýma dlouhýma rukama.
"Myslím, že bude mít Josefa velkou radost!,"zakřenil se.
"Určitě ano, ale jste si jistý, že jí budou? Neměla by si je raději nejdříve vyzkoušet?,"zeptala se ho prodavačka.
Arnoštovi poklesly koutky, podrbal se za ušima a pak váhavě vykoktal co nejsmysluplnější odpověď, která ho napadla: "Nechci ji do těch nákupních center tahat, víte? Ona trpí častými migrénami, proto raději zůstává sama doma v tichu. Jen občas se spolu projedeme a je nám oběma krásně…,"zasnil se Arnošt a spolu s prodavačkou směřoval ke kase.
Když vystupoval z auta, naproti seděly dvě mladé dívky. Jednu znal, byla to dcera jeho sousedky.
"Dobrý den, dámy.,"usmál se na ně.
"Co takhle pozvat nás na kafe?,"zeptala se.
"Och, slečny. Já bych moc rád, ale dnes s manželkou vyrážíme na projížďku do přírody. Bude teplá noc!,"vysvětlil Arnošt a z kufru vytáhl Josefiny šaty.
"Vy jste takový romantik!,"vzkřikla ta druhá a zarděla se. "Chtěla bych být vaší ženou!"
Arnošt se zasmál a jeho úsměv vypadal jako úsměv George Clooneyho. Dívky mu visely na očích a jejich těla hořela očekáváním a touhou.
"Ta je bohužel jen jedna, ale děkuji za lichotku."
Rozloučil se a spěchal za Josefou.
"Miláčku?,"zahulákal na celý dům.
Josefa jako obvykle neodpovídala na jeho dotazy, ráda mlčela a to Arnošta vzrušovalo.
"Mám pro tebe dárek!,"vzkřikl znovu.
Zul si boty, odhodil klobouk a spěchal za ženou.
Ležela jen ve spodním prádle na posteli a zírala na lustr nad sebou.
Běžel k ní, rychle ji políbil, hladil její dokonale hladkou pleť a vychutnával si vůni jejích vlasů a chuť neoblomně tvrdých a pevných rtů.
Josefa sledovala, jak si s ní hraje a rty držela pevně semknuté u sebe.
Arnošt se nemohl nabažit jejího mrtvolně studeného, perfektně vytvarovaného a tvrdohlavě nehybného těla.
Když skončil se svým každodenním obdivováním, začal ji oblékat.
Rád ji oblékal. Josefa ho nechávala dělat se sebou úplně vše, se zájmem sledovala jeho pevné ruce a usmívající se tvář plnou energie.
Když jí oblékl nové šaty, natočil ji k zrcadlu a spokojeně vzdychl: "Jsi tak nádherná, Josefo…"
Na hlavu jí uvázal šátek a nasadil brýle.
Pak ji vzal do náručí a spěchal ke kabrioletu.
Cestu mu ale zkřížila sousedka.
"Vaší ženě je špatně?,"zeptala se.
"Proč myslíte?,"oponoval Arnošt.
"No, že ji nesete…,"ušklíbla se.
"To ona mi usnula, než jsem se vrátil z práce, víte?,"zasmál se na ni Arnošt.
"Jo ták, no to víte, ty ženské toho hodně naspí.,"usmála se na něj sousedka a odkráčela pryč.
Arnošt Josefu posadil do kabrioletu vedle sebe, ale slunce již zacházelo, tak jí sundal brýle.
Nastartoval a vyjel.
Když vjeli na dálnici, začaly se dít věci.
Lidé se smáli, volali na Josefu, že je krásná a fotili si celý kabriolet.
Arnošt byl ze začátku celý nesvůj a ošíval se pokaždé, když se něco takového stalo, ale po čase si zvykl, na lidi se usmíval a křičel: "To je moje žena Josefa! No, není krásná?"
Všichni museli kývat a smáli se na Arnošta a ten byl spokojený. Byl na Josefu tak pyšný.
Po pár hodinách jízdy musel načepovat benzín, zastavil u benzínky OMW a Josefu nechal čekat v autě.
Když se vracel od pokladny, nějaký chlap stál u jeho kabrioletu a začal Josefu vytahovat.
Arnošt se dal do běhu.
"Stůj! Nech moji ženu na pokoji!,"zakřičel na chlapa.
"Tvou ženu?,"zakřenil se chlap.
"Ano, to je má žena Josefa. Jsme svoji již několik měsíců. Chtěls ji unést?"
"Vždyť to je jen…,"nedořekl chlap, protože ho Arnošt přitiskl ke zdi.
"Tak chtěl?,"zeptal se znovu.
"Nechtěl, já jsem si ji jen chtěl prohlédnout. Jsem také umělec, a tyhle kousky sbírám!"
"Sbíráš ženy?,"zeptal se Arnošt.
"Ne,"zasmál se umělec. "Sbírám voskové figuríny."

Bára 14

8. května 2012 v 20:33 Bára-Příběh na pokračování

Druhý den mi Petra napsala, že je nemocná a leží v posteli. Seděla jsem sama a můžete jen hádat, kdo si vedle mě sednul.
"Tvoje kamarádka nedorazí?,"zeptal se Martin.

"Ne."

"No… a můžu si sednout…ehm… vedle tebe?,"vykoktal.

"Jo, proč ne.,"pokrčila jsem rameny a Martin se pohodlně opřel o židli vedle mě.

Snažila jsem se ignorovat jeho perfektní vůni a ruce poseté žilami, jak to s Petrou máme rády.

Začala jsem si číst biologii, ale svojí periférií jsem sledovala, jak si Martin zaujatě prohlíží můj sešit.

Nechápavě jsem na něj pohlédla, ale on se hned odvrátil.

Pak jsem se znovu koukla na sešit a spatřila jsem to. V rohu bylo malou kurzívou napsáno: Marco.

Rychle jsem to zakryla, ale Martin se na mě díval tak upřeně, že mi bylo jasné, co viděl.
"To je ten kluk, se kterým ses loučila na letišti?,"zeptal se.

Trhla jsem sebou.

"Jak to sakra víš?,"vyštěkla jsem.

"Viděl jsem tě. Moje sestřenka taky odlítala pryč. Jela do Řecka.,"řekl Martin.

"Tys mě viděl?,"vykřikla jsem, ale bylo mi to jedno. Vzpomínala jsem na ten den na letišti. Jak jsme se s Marcem objímali a volali na sebe "Ti amo" a křičeli na celé letiště. Není divu, že mě viděl a slyšel, nedivila bych se, kdybych se objevila v novinách.
"No jo, to jsem ti asi neměl říkat, promiň, nebudu už koukat do tvýho sešitu. Máš mě plný zuby a je to na tobě vidět, ale už tu holt sedím.,"oznámil mi Martin.

Jak to dořekl, cítila jsem, že mi něco teče po tváři. Nevěděla jsem, že pláču, dokud mi Martin nezačal utírat slzy.

"Počkej, nechtěl jsem tě rozplakat. Moc mě to mrzí, musíš to mít těžký… Vážně už budu zticha, jen neplač, prosím!,"uklidňoval mě Martin a mokré pramínky vlasů mi nemotorně zandával za uši.

Nelíbilo se mi, že to co dělal, se mi líbilo.

Nelíbilo se mi, že jsem plakala jen proto, aby v tom pokračoval.

Nelíbilo se mi, že v tom pokračoval.

Nelíbilo se mi, že nás většina třídy sledovala.

Nelíbilo se mi, že se mi líbil Martin.

Nervózně jsem hlavu odtáhla a slzy si utřela sama. Martin si zřejmě taky uvědomil, že jsme středem pozornosti, a tak se pohodlně opřel o židli a s hlasitým vzdechnutím se zaklonil a protáhnul.

O hodině si stačil kreslit nádherné kresby do sešitu, přitom stíhal odpovídat na dotazy profesorky a zároveň jsem stále cítila jeho pohled na mé tváři.

Když jsem odcházela ze školy, zavolal na mě Martin: "Báro, počkej, jedeš směrem Anděl?"

"Jedu.,"křikla jsem.

Nestačila jsem si ani povzdechnout a už šel po mém boku. Připomínal mi Alberta Černého z Charlie Straight, stejný styl, oblečení, hlas, vlasy, oči.

Šli jsme mlčky vedle sebe až na Újezd, Martin se zastavil na ostrůvku a zasmál se.

"Můžeme klidně mlčet dál, no?,"prohodil a znovu se zasmál.

"Nechci si povídat o prázdných kecech, to je lepší mlčet.,"ušklíbla jsem se.

"Kdo říká, že si budeme povídat o prázdných kecech?,"zeptal se Martin.

"Takový ty otázky typu No a co tě vlastně baví? jsou pro mě prázdný kecy. Tuhle část seznamování úplně nenávidím…"

"Jasně, já to mám podobně. A my už se seznamovat nemusíme, my už jsme dávno seznámený.,"řekl Martin.

"Chce to, aby se ta napjatá atmosféra mezi námi uvolnila, něco co by nás oba rozesmálo…,"přemýšlel nahlas Martin.

Najednou okolo nás projel kabriolet. V něm seděl mladík, vedle sebe měl, proboha…co to? Vedle sebe měl nafukovací panu, která měla na hlavě šátek a brýle a vypadala úplně jako živá.

Aniž bych chtěla, rozesmálo mě to natolik, že jsem nemohla přestat

Martin se smál se stejnou vervou jako já a pak, když se konečně mohl nadechnout, prohlásil: "Vida, přesně tohle jsem měl na mysli."

"Martine!,"okřikla jsem ironicky ho a otírala si slzy smíchu z tváře: "Teď jsi to úplně zkazil."

"Promiň, já nechtěl… ale musíš uznat, že to bylo lepší než No a co tě vlastně baví?,"zasmál se Martin.

"To teda bylo!"

Martin se zasmál, pak se jeho úsměv ale zkřivil a já se na něj tázavě podívala.

"Martine, co se děje?"

Chytil spánky a zaklonil hlavu bolestí, pak se na mě pokřiveně usmál a snažil se mě uklidnit slovy: "Nic, jen mě trochu chytla hlava, už je to dobrý."

Ačkoli mi bylo proti srsti dotýkat se někoho jiného, než Marca, váhavě jsem zvedla a přitiskla ruku k jeho čelu.

Palcem jsem mu kroužila mezi obočím, přes spánky až k uším a on namáhavě vzdychl při každém pohybu okolo spánku.

"Měl si někdy záchvat migrény?,"zeptala jsem se.

"Já… jsem…vážně…v pohodě, Baru.,"vykoktal.

"Tak měl?"

"Ano,"vzdychl a pak se znovu zaklonil, zaúpěl, stiskl mi pevně ruku a neobratně se svalil k zemi.

Na poslední chvíli jsem stačila chytit jeho ramena a hlavu, aby se nepraštil.




Nevadí

6. května 2012 v 20:22 úvahy,poezie
Nevadí mi si s tebou hrát,
nemusím se tě na nic ptát.
Jsi jen lístek v mém osudí,
čekáš, až tě vytáhnu,
pak spiklenecky posoudím,
co s tebou dál.
Jsi loutka v mých hrách,
nejsi víc než bludný prach.
Do života jsi sílu mi dal,
baví mě tě potápět dál.
Počkej ještě pár chvil,
urazíme spolu tisíc mil.
Kam utíkáš moje loutko?
Já mám tvoje poutko!
Říkáš mi, že mě máš rád,
já tebe ale ne,
nejsi ani můj kamarád,
společně se přesto přeneseme.
Nevadí mi si s tebou hrát,
nemusím se tě na nic ptát...


Bára 13

6. května 2012 v 11:33 Bára-Příběh na pokračování
Ohromeně jsem na něj zůstala zírat. Bolestným pohledem se mi zavrtával do očí. Tlačil mě pocit na hrudi, který vždy oznamoval, že je mi úzko.
Zbýval poslední měsíc školy, to už noví žáci nepřicházejí, ne? A že zrovna on?
"Kdybych neměla Filipa, nejspíš bych se roztála touhou ho políbit,"zašeptala mi Petra.
"Je divnej.,"řekla jsem já a při tom ho nespouštěla z očí.
"Co je na něm divnýho? Je to takový roztomilý nevinný štěňátko.,"ušklíbla se Péťa a taky si ho se zájmem prohlížela.
"Já ho znám.,"špitla jsem.
"Kecáš?,"otočila se zprudka Petra: "Odkud?"
"Z autobusu. Jel se mnou z letiště. Jeho babička mě začala před celým autobusem litovat a rozpovídala se o svejch a jeho problémech. Taky dneska v tramvaji, když na mě David ukázal prostředníček, hned se ptal. Šel za mnou do školy, myslela jsem, že mě špehuje, ale evidentně ne…,"povzdechla jsem si.
"Wow! No na tebe se ale směje štěstí, Baru!,"zakřenila se Petra.
"Co blbneš? Marco je podle tebe nikdo nebo co? A i kdybych byla nezadaná, můžeš mi věřit, že s tímhle kokotem bych nikdy nic neměla.,"odvětila jsem.
Petra chápavě přikývla, ale pak dodala: "Aby ti ale kvůli Marcovi neutekl život, Baru…"
Chtěla jsem ji říct, že kvůli němu bych si život klidně utéct nechala, ale její ustaraný pohled mě naprosto umlčel.

Po hodině se k Martinovi nahrnula snad celá třída. Všichni se s ním chtěli kamarádit. Jen já s Petrou jsme si nechávaly odstup.
Martin na každé další hodině příslušného profesora vždy něčím okouzlil. Ať už to bylo to, kolik toho o dané látce věděl, nebo kolika vtipy a pohotovými reakcemi profesora rozesmál.
Po obědě Petra měla nepovinnou hodinu francouzštiny, ale pro mě škola skončila. Odemykala jsem skříňku a vyndávala sako, najednou na mě promluvil Martin.
"Nemohlas vědět, že budeme spolužáci, ani já to nevěděl.,"řekl potichu.
Zůstala jsem na něj beze slova zírat.
"Jen se ti chci omluvit za všechno.,"pokračoval Martin a já ho stále hypnotizovala pohledem.
"Za babičku, za dnešní ráno, za to, že jsem tvůj spolužák…"
Zvedl ruku a já polekaně ucukla. Po čase stráveném s Marcem, u kterého by tohle gesto znamenalo, že mě chce pohladit po tváři, mi najednou nedošlo, že Martin si jen chce potřást rukou
"Promiň,"pípnul Martin.
"Neomlouvej se za všechno, Martine.,"vymáčkla jsem ze sebe.
Překvapeně se na mě usmál a pak dodal: "Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ."
"Bára,"řekla jsem.
"Tak zítra, Báro."
Martin se otočil a kráčel směrem k východu. Sledovala jsem ho a konejšila tak představu, že to třeba není Martin, ale Marco.

Bára 12

3. května 2012 v 18:46 Bára-Příběh na pokračování
Byl deštivý den, sluníčku odzvonilo a já se plahočila k tramvaji. Hlavu mi zatěžkávala nová látka z chemie, kterou jsem se předešlý den snažila naučit a samozřejmě taky myšlenky na Marca. Snažila jsem se ze všech sil, abych na něj nemyslela, ale nešlo to. Internet jsem měla stále zakázaný, takže alespoň mi to usnadňovalo touhu projet mu celý facebook a zjistit, jestli mě nepodvádí s nějakou krásnou opálenou a prsatou Italkou. Asi bych mu to nezazlívala, jen bych se nejspíš znovu zhroutila.
Znuděně jsem si rozepínala a znovu zapínala zip u batohu a při tom se porozhlížela po zalidněné tramvaji. Přes sklo jsem nahlédla do druhého vagonu. Stál v něm David a hleděl mi do očí. Hleděl mi do očí, pořád mi hleděl do očí a pak vztyčil prostředníček a namáčkl ho na protější sklo. Znechuceně jsem odvrátila zrak od jeho posměšného úšklebku a měla co dělat, abych se udržela na nohou. Bylo mi z něj špatně.
"Proč na tebe ukázal fakáče?,"zeptal se mě něčí hlas.
"Vím já?,"odsekla jsem, aniž bych se na něho podívala. Očima jsem zaujatě hypnotizovala špičky mých conversek.
"Asi mi do toho nic není, ale…,"začal zase ten někdo, ale já mu naštvaně skočila do řeči: "Není, máš pravdu."
"Jo, jasně, promiň, nechtěl jsem…,"omlouval se. Vzhlédla jsem, abych si ho změřila.
Byl to ten kluk. Ten kluk z autobusu, ten nešťastný chlapec, který byl nucen žít u ještě víc nešťastné babičky. Stál tam. Stál vedle mě, nepřítomně si prohlížel Švandovo divadlo a přitom se snažil ignorovat můj zkoumavý pohled.
Bylo mi ho líto, ale mlčela jsem. Neříkala jsem vůbec nic. Neměla bych litovat sama sebe?
"Hellichova,"ozvalo se a moje nohy se daly do pohybu.
Když jsem otvírala dveře našeho gymnázia, cítila jsem něčí pohled na mých zádech. Otočila jsem se a spatřila jeho, jak za mnou nervózně čeká, až vejdu.
"Nemusíš mě sledovat.,"řekla jsem a do dveří jsem vrazila silou mamuta.
Začal se nadechovat k odpovědi, ale já už spěchala ke skříňkám.
Zasedla jsem místo vedle Petry a roztřesenýma rukama ji objala. Milovala jsem vůni jejího šamponu, ona zase zbožňovala tu mojí. Hladila mě a pak vzala obličej do mých rukou.
"Barunka má trápení. Co se stalo?,"zeptala se.
"Nechceš se mnou do Itálie?,"zasmála jsem se.
"Zítra vyrážíme!,"vzkřikla a já se musela usmát.
Když jsem jí pověděla o Davidovi, zaškaredila se, aby předvedla, jak ošklivě David vypadá. Smály jsme se a nemohly přestat, dokud nepřišla učitelka a někoho nevedla někoho vedle sebe.
"Ráda bych vám představila vašeho nového spolužáka Martina Gregora.,"pronesla a já se na něj podívala.
Martin Gregor, kluk z autobusu, z tramvaje, ten chudák od bláznivé babičky s fotrem grázlem, ten co mě nešpehoval, ten co šel pouze do své nové školy, ano právě ten teď stál před celou třídou a hleděl mi do očí.

Smrtící koupel

1. května 2012 v 10:22 Povídky ze života

Připadalo mi zvláštní, že můj velký sen se stal skutečností. Stála jsem tam. Nahá, plná očekávání. Pak jsem spatřila tu nádheru. Vonělo to, bylo to teplé, bylo to sladké. A já k tomu šla.
"Račte si zaplavat, slečno,"podotkl jistý strážce u dveří. Nasupeně jsem si ho změřila a pak se začervenala při pomyšlení, že tu stojím nahá, nedočkavá a vyzařuje ze mě touha.
"Ono se v tom dá plavat?,"zeptala jsem se ho.
"Samozřejmě, že ne, dělal jsem si z vás srandu.,"ušklíbl se strážce, ale pak ostře dodal: "Šla byste ke dnu."
"Ke dnu?,"vyjekla jsem.
"Ale jistě, slečno. Vy jste nikdy neměla fyziku? Hustota vám nic neříká? Tady byste klesala jako těžký šutr, je v tom olej i cukr."
"Olej i cukr…,"opakovala jsem si pro sebe.
"Ale nebojte, tady se vám nic nestane. Je to jen malá mělká vana.,"mrknul na mě strážce.
"Dopřál byste mi trochu soukromí, pane? Když už jsem za to zaplatila takovou sumu, chci si to užít.,"odsekla jsem.
"Jak myslíte, slečno.,"řekl a neochotně za sebou zavřel dveře.
Kráčela jsem k vaně a zula si žabky. Slézala jsem po stupínkách a nohama postupně brouzdala v celé té hnědé nádheře. Čokoládě.
Když už jsem byla hlavou téměř potopená, znervózňovalo mne, že stále necítím dno.
Křečovitě jsem svírala konec stupátka a při tom se snažila špičkou nohy dosáhnout co nejhlouběji.
Říkal, že je to mělká vana!,
pomyslela jsem si rozčileně.
Určitě je mělká. Určitě ano. Když se pustím toho stupínku, hned určitě nohou narazím na dno.
A tak jsem opatrně povolila všechny prsty a neochotně se pustila. Čekala jsem, co se bude dít.
Najednou jsem cítila, jak klesám.
Hlouběji a hlouběji.
Dno nebylo nikde.
Na to, abych se chytla, bylo už moc pozdě.
Čokoláda mě táhla dolů, pořád dál a dál. A já ji polykala, byla dobrá, byla sladká, byla smrtící.