Bára 11

30. dubna 2012 v 11:22 |  Bára-Příběh na pokračování
Nebe bylo poseto mraky a schylovalo se k bouřce, jak na to upozorňovalo zvláštní teplo a nebezpečně prudký vítr. Stála jsem na autobusové zastávce letiště Ruzyně, protože taxíka jsem si platit nechtěla a nepřítomným pohledem probodávala billboard s reklamní upoutávkou na jazykové pobyty v Itálii.
Zvolna začalo poprchávat a já se začala chvět zimou. Ze třicetistupňového vedra se rázem stalo necelých 15, zato pořádně větrných a hlavně deštivých. Kapičky deště aspoň částečně smývaly mou tvář posetou černou záplavou řasenky. Když autobus konečně přijel, byla jsem promoklá na kost a ve skle okna jsem se sotva poznávala. Vypadala jsem jako troska.
Pomalu jsem se donutila dojít až do zadní části autobusu a neochotně jsem obsadila místo naproti staré paní s vnukem.
Paní na mne hleděla s jistou dávkou podezření a soucitu v očích. Nejspíš jsem ji děsila svým zjevem, nedivila bych se.
"Nojo, holka, každej máme svý problémy. Tady Martin by mohl povídat, viď Martine?,"pravila paní a pohlédla svému vnukovi do očí.
Chvíli jsem na ní překvapeně hleděla, než mi došlo, že mluvila na mě. Nasupeně jsem odvrátila zrak a zarytě mlčela.
Co jí je, sakra, do toho?, pomyslela jsem si. Žádný Martin nemá ani potuchy o tom, jak já trpím.
"Martinův fotr je grázl,kterej je nechal ve štychu a odjel si na Floridu, jeho matka se zhroutila, Martin teď dělal zkoušky na nějakej novej gympl, kde nemá žádný kamarády, a já stará bláznivá se o tohohle puberťáka mám starat? Ne, že by nebyl milej, to jo, to on je moc, ale…,"rozpovídala se paní se slzami na krajíčku, ale Martin jí skočil do řeči:,,Babi, přestaň, tu holku to nezajímá, rozumíš? Evidentně má svejch starostí dost. Vylejvej si svý srdce někomu jinýmu, ne tady veřejně v autobuse!"
Polekaně jsem sebou trhla při zvuku jeho zvučného sytého hlasu plného napětí a vzteku, který v sobě nejspíš dusil.
Babička si svého vnuka roztržitě prohlížela a těkavým pohledem přejížděla od něho ke mně.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Každopádně mě tahle situace natolik zaskočila, že jsem ohromeně zírala na obě osoby a přitom si s úlevou uvědomila, že jsem přestala plakat a že moje tváře konečně zaschly.
"No,"pronesla paní po dlouhé odmlce: "Já jen, že v tom slečna není sama, jen aby si nemyslela, že to ostatní nemají složité stejně jako ona…"
"To si vůbec nemyslím…,"řekla jsem se sklopenou hlavou.
Oba na mě hleděli s jakýmsi soucitem a smutkem v očích a mně jich bylo líto. Bylo mi líto i sebe, protože jsem si vzpomněla, že Marco teď už asi letí.
Od té chvíle nikdo nic neříkal, dokud autobus nezastavil a babička s Martinem neodešli.
Martin se na mě ještě otočil a obličejem pokynul na znamení omluvy za babičku a taky, jakoby mi přál hodně štěstí. Neochotně jsem se pokusila zvednout koutky úst, ale myslím, že ve finále to stejně dopadlo jako nasupený úšklebek.
Doma jsem neochotně otevřela učebnici biologie a začala se učit. Za poslední tři týdny jsem dostala tolik ošklivých známek, že jsem dostala ocenění od třídní profesorky. Přišlo nám to poštou. Byl to dopis, ve kterém stálo: Slečna Barbora Lucká je žák bez zájmu a koncentrace. Pokud se okamžitě něco nezlepší, budu konzultovat s ředitelem. Hrozí samozřejmě vyhazov.Děkuji za pochopení. Magdaléna Hanzlíková, třídní profesorka.
Můj táta na to reagoval s takovou dávkou vzteku, že jsem byla docela šťastná, když na mě řval jen po telefonu, protože byl na služební cestě. Ovšem nakázal matce, ať mi zakáže vše, co mě baví, abych se mohla soustředit pouze na školu. Takže, i když to mamka nerada dělala, i když věděla, že Marco odjel do Itálie, i když věděla, že moje koníčky jsou jediné, co mě drží při životě, vše mi zakázala. Klavír s kytarou zamkla ve své ložnici, běžecké boty schovala hluboko do botníku a skateboard a inlajny pro jistotu vypůjčila dceři své kolegyně. Počítač jsem samozřejmě taky neměla.
A já nemohla dělat nic jiného než se učit, učit a učit. Moje nohy rosolovatěly, břicho už vůbec nebylo tak pevné a oprýskané prsty ze strun kytary začaly po dlouhé době vypadat jako prsty dívky. Nemohla jsem to matce vyčítat. Mohla jsem si za to sama. Ne, mohla za to Julliana. Ta věčně znuděná italská mamina.
Jediné, co mi zůstalo, byl mobil. Denně mi chodily smsky od Marca. A já je četla, plakala, odepisovala. Každé jeho slovo jsem hltala jako to nejlepší jídlo. Psal mi úplně všechno. Jednou mi dokonce přišla taková milá smska.
Baru, jak se máš? Doufám, že běháš. Já byl zrovna hrát s kluky fotbal. Ukazoval jsem jim tvou fotku, nemohli z tebe spustit oči! Hrozně mi tě záviděli! Dokonce řekli, že mi tě přivezou sem na svý náklady. Jsou milí, jednou tě musím seznámit. Právě jím babiččin koláč z rebarbory, zjistil jsem, že voní jako ty. Tak ho teď pořád jím, jen abych tě cítil. Tak už nám to ubíhá, krásko. Máme týden za sebou! Ti amo,Velia!
Velia,znělo mi v hlavě. Něco mi to připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout. Pak mi to došlo. Velia, tak mě označil tenkrát, když jsme se loučili poprvé a já se bála, že už ho nikdy neuvidím. Velia znamená italsky skrytá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elfel :) Elfel :) | Web | 21. července 2012 v 21:32 | Reagovat

:-) aspoň, že ty SMSky, sakra, dvě reklamy se mi sekl totálně PC, jednou jsem ho restartoval, načetl se mi tvůj blog a znovu se totálně sekl :D...pičus jeden starej! :D (pardon)

2 Rony Rony | Web | 22. července 2012 v 9:47 | Reagovat

:DDDDDDDDDDD bože, ty seš skvělej:P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama