Bára 10

24. dubna 2012 v 16:40 |  Bára-Příběh na pokračování

"Pššš, zlatíčko, byl to jen sen.,"šeptal mi milý něžný hlas do uší a přitom otíral kapičky potu z mého čela. Hlas patřil mé matce a já nejspíš křičela ze spaní.
Nebyl to jen sen, pomyslela jsem si v duchu, ale nahlas jsem nic neříkala, jen jsem z posledních sil povytáhla koutky úst, abych matce nedělala tolik starostí.
"Mám o tebe strach, pusinko. Od tvých narozenin se s tebou něco děje. Nechceš mi říct, co to je?,"zeptala se matka.
"Jsem v pohodě, mami.,"řekla jsem, ale měla jsem slzy na krajíčku.
"Tak spi, miláčku, zítra brzy vstáváš. Opravdu tě na to letiště nemám hodit?,"zeptala se matka a já sebou trhla. Při slovu letiště mi přeběhl mráz po zádech. Zítra. Marco a já. Naposled.
Měla jsem co dělat, abych se znovu nerozplakala. Již tři týdny v kuse jsem prožívala ty nejhorší noční můry, jaké si dokážete představit. Křičela jsem ze spaní, plakala, kdy mohla a neustále myslela jen na den, kdy se to stane. Zítra, projelo mi hlavou už po několikáté a já si zacpala uši, ve snaze svůj vnitřní hlas neslyšet.
Matka na mne tázavě pohlédla a já ruce zas sundala.
"Holčičko, nemáš horečku?,"zeptala se matka a já tvrdohlavě zavrtěla hlavou, i když jsem sama byla přesvědčená, že ji mám. Nemohla jsem ale přijít o poslední okamžiky s Marcem.
"Jsem v pořádku, vážně. Z letiště si vezmu taxíka, díky, mami,"usmála jsem se na ni a ona na oplátku taky, pak neochotně odešla.
Zbytek noci jsem probděla a ráno jsem měla co dělat, abych zamaskovala kruhy pod očima. Byla jsem vyhublá, tváře jsem měla propadlé, že se mi lícní kosti viditelně rýsovaly a moje vždy opálená pleť teď připomínala odstín bílé stěny. Svoje tělo jsem pojmenovala Itálie. Ta to všechno způsobila. Zařekla jsem se, že ji nikdy nenavštívím, dokonce jsem přestala jíst moji vždy oblíbenou pizzu. Zkrátka řečeno, pomalu ale jistě jsem se hroutila.
Oblékla jsem si džíny a černé tílko a pomalu kráčela před Marcův dům.
Jízda byla klidná. Nikdo nic neříkal, ve vzduchu visel akorát můj vztek a napětí.
Křečovitě jsem se držela Marca a občas pohlédla na Nathalii, které se řasenka lila po tvářích jako černé Niagarské vodopády, i ona tu zanechala lásku.
Jen Julliana vypadala spokojeně.
Mlčky jsem Marcovi pomáhala vézt vozík se zavazadly a přitom se ho nepřestávala držet. Když je odbavili, všichni se rozprskli po záchodech, jen já a Marco jsme zůstali.
"Slib mi, že pokud budeš cítit, že v tvém srdci má místo někdo jiný, nebudeš se řídit rozumem. Prostě mi slib, že se budeš snažit udělat šťastnou. Nemusíš na mě čekat, nejsme…,"začal Marco, ale já mu skočila do řeči.
"Marco, nech toho. Vždyť víš, že tě miluju a že…,"snažila jsem se říct, ale knedlík v krku mi nedovoloval pokračovat.
Marco mě objal a přitáhl si mě k sobě.
"Jen mi to slib, Baru, bude pro mě důležité vědět, že jsi šťastná, nebo že se o to alespoň snažíš."
"Ale já…,"vzlykala jsem. "Já bez tebe nikdy šťastná…nebudu, Marco!"
Jeho tričko bylo mokré od mých slz stejně jako jeho tvář, která mě neustále hladila a líbala.
"Slib mi to,"řekl a najednou i jeho skálopevné pocity a slzné kanálky polevily. Rozplakal se.
Najednou jsem si vzpomněla na tu chvíli, kdy jsme spolu stáli na hřišti a já mu musela slíbit, že už nikdy nebudu běhat tak rychle a že budu vždy opatrná.
Jako tenkrát i když jsem neměla v úmyslu svůj slib splnit, řekla jsem i teď: "Slibuju."
Drželi jsme se nekonečně dlouho a já prosila Boha, ať ta chvíle nikdy nekončí.
"Už je čas, Marco.,"řekla Julliana a Marco mě pomalu polehoučku pouštěl.
Celá rodina mě objímala a loučila se se mnou a pak se všichni otočili a kráčeli k první celní kontrole.
Až na Marca, který zůstal stát jako kamenný sloup uprostřed letiště a hleděl mi do očí.
"Marco!!,"křikl na něj papá Jaroslav, až jsme sebou oba cukli.
Marco mě objal, na čelo mi dlouhými prsty nakreslil křížek a zoufale vzdychl.
"Neměl jsi na to hřiště tenkrát chodit, co?,"zeptala jsem se a snažila se usmát.
"Tys ke mně vůbec neměla běžet… Měla jsi mě tam nechat ležet.,"řekl Marco.
"Jo, to jsem teda sakra měla. Stejně jsem se tě hrozně bála. Myslela jsem, že jsi nějakej skinhead,"ušklíbla jsem se a na hlavu mu natáhla kapuci. Tuhle mikinu měl tenkrát na sobě.
"Jsem rád, že jsem tě poznal.,"řekl a pak mě políbil.
Pak se otočil a kráčel ke své rodině. Když byl tak deset metrů daleko, znovu se otočil a zavolal na mě: "Nezapomeň běhat, krásko!" Zazubil se a já se musela taky usmát.
"Nezapomenu!"
"Miluju tě, Baru!,"zakřičel a já vzkřikla tu krásnou italskou větu.
"Ti amo, Marco!"
Poslal mi vzdušný polibek a já ho rádoby chytla. Pak zašel za sklo celní kontroly a já naposled spatřila jeho kapuci.

Krásný Marco mi zmizel z dohledu i ze života.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elfel :) Elfel :) | Web | 21. července 2012 v 20:28 | Reagovat

Teď mám ten knedlík v krku já :( Strašně smutný!! :(

2 Rony Rony | Web | 22. července 2012 v 9:46 | Reagovat

Ale notak, Ondráši, jsou to jen výplody mé fantazie

3 Rony Rony | Web | 22. července 2012 v 9:46 | Reagovat

:P

4 腕時計 ポリス 腕時計 ポリス | E-mail | Web | 14. srpna 2013 v 14:09 | Reagovat

Hello. You can become a great publishing and research!

5 Mája Mája | 17. prosince 2013 v 12:04 | Reagovat

Hrozně pěkný!CHce se mi brečet..:/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama