Duben 2012

Běžím lesem, pro tebe,krásko!

30. dubna 2012 v 19:45 úvahy,poezie
Běžím lesem, cítím tě,
cítím, že tu jsi,
jsi blízko,
jsi moc moc blízko.
Běžím,
do očí se mi dere teplý vánek,
šlehá mi vlasy,
barví tváře,
ale já nepřestávám.
Běžím,
nohy se mi pletou jako provázky,
pletou malé klubíčko,
jež kutálí se babičce po zemi.
Pořád, běžím,
ale jsem nedočkavá.
Nevydržím to, ukaž se!
A pak,
vykoukneš v celé své nádheře,
růžová,lehce červená, lehce fialová, nebo oranžová?
Běžím, běžím,
už jsem u tebe!
Natahuju se a trhám tě.
Křičíš o pomoc,
nikdo tě už neslyší.
Jsi moc malá,
moc křehká,
moc krásná,
moc sladká.
Jsi malina a já tě snědla.

Bára 11

30. dubna 2012 v 11:22 Bára-Příběh na pokračování
Nebe bylo poseto mraky a schylovalo se k bouřce, jak na to upozorňovalo zvláštní teplo a nebezpečně prudký vítr. Stála jsem na autobusové zastávce letiště Ruzyně, protože taxíka jsem si platit nechtěla a nepřítomným pohledem probodávala billboard s reklamní upoutávkou na jazykové pobyty v Itálii.
Zvolna začalo poprchávat a já se začala chvět zimou. Ze třicetistupňového vedra se rázem stalo necelých 15, zato pořádně větrných a hlavně deštivých. Kapičky deště aspoň částečně smývaly mou tvář posetou černou záplavou řasenky. Když autobus konečně přijel, byla jsem promoklá na kost a ve skle okna jsem se sotva poznávala. Vypadala jsem jako troska.
Pomalu jsem se donutila dojít až do zadní části autobusu a neochotně jsem obsadila místo naproti staré paní s vnukem.
Paní na mne hleděla s jistou dávkou podezření a soucitu v očích. Nejspíš jsem ji děsila svým zjevem, nedivila bych se.
"Nojo, holka, každej máme svý problémy. Tady Martin by mohl povídat, viď Martine?,"pravila paní a pohlédla svému vnukovi do očí.
Chvíli jsem na ní překvapeně hleděla, než mi došlo, že mluvila na mě. Nasupeně jsem odvrátila zrak a zarytě mlčela.
Co jí je, sakra, do toho?, pomyslela jsem si. Žádný Martin nemá ani potuchy o tom, jak já trpím.
"Martinův fotr je grázl,kterej je nechal ve štychu a odjel si na Floridu, jeho matka se zhroutila, Martin teď dělal zkoušky na nějakej novej gympl, kde nemá žádný kamarády, a já stará bláznivá se o tohohle puberťáka mám starat? Ne, že by nebyl milej, to jo, to on je moc, ale…,"rozpovídala se paní se slzami na krajíčku, ale Martin jí skočil do řeči:,,Babi, přestaň, tu holku to nezajímá, rozumíš? Evidentně má svejch starostí dost. Vylejvej si svý srdce někomu jinýmu, ne tady veřejně v autobuse!"
Polekaně jsem sebou trhla při zvuku jeho zvučného sytého hlasu plného napětí a vzteku, který v sobě nejspíš dusil.
Babička si svého vnuka roztržitě prohlížela a těkavým pohledem přejížděla od něho ke mně.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Každopádně mě tahle situace natolik zaskočila, že jsem ohromeně zírala na obě osoby a přitom si s úlevou uvědomila, že jsem přestala plakat a že moje tváře konečně zaschly.
"No,"pronesla paní po dlouhé odmlce: "Já jen, že v tom slečna není sama, jen aby si nemyslela, že to ostatní nemají složité stejně jako ona…"
"To si vůbec nemyslím…,"řekla jsem se sklopenou hlavou.
Oba na mě hleděli s jakýmsi soucitem a smutkem v očích a mně jich bylo líto. Bylo mi líto i sebe, protože jsem si vzpomněla, že Marco teď už asi letí.
Od té chvíle nikdo nic neříkal, dokud autobus nezastavil a babička s Martinem neodešli.
Martin se na mě ještě otočil a obličejem pokynul na znamení omluvy za babičku a taky, jakoby mi přál hodně štěstí. Neochotně jsem se pokusila zvednout koutky úst, ale myslím, že ve finále to stejně dopadlo jako nasupený úšklebek.
Doma jsem neochotně otevřela učebnici biologie a začala se učit. Za poslední tři týdny jsem dostala tolik ošklivých známek, že jsem dostala ocenění od třídní profesorky. Přišlo nám to poštou. Byl to dopis, ve kterém stálo: Slečna Barbora Lucká je žák bez zájmu a koncentrace. Pokud se okamžitě něco nezlepší, budu konzultovat s ředitelem. Hrozí samozřejmě vyhazov.Děkuji za pochopení. Magdaléna Hanzlíková, třídní profesorka.
Můj táta na to reagoval s takovou dávkou vzteku, že jsem byla docela šťastná, když na mě řval jen po telefonu, protože byl na služební cestě. Ovšem nakázal matce, ať mi zakáže vše, co mě baví, abych se mohla soustředit pouze na školu. Takže, i když to mamka nerada dělala, i když věděla, že Marco odjel do Itálie, i když věděla, že moje koníčky jsou jediné, co mě drží při životě, vše mi zakázala. Klavír s kytarou zamkla ve své ložnici, běžecké boty schovala hluboko do botníku a skateboard a inlajny pro jistotu vypůjčila dceři své kolegyně. Počítač jsem samozřejmě taky neměla.
A já nemohla dělat nic jiného než se učit, učit a učit. Moje nohy rosolovatěly, břicho už vůbec nebylo tak pevné a oprýskané prsty ze strun kytary začaly po dlouhé době vypadat jako prsty dívky. Nemohla jsem to matce vyčítat. Mohla jsem si za to sama. Ne, mohla za to Julliana. Ta věčně znuděná italská mamina.
Jediné, co mi zůstalo, byl mobil. Denně mi chodily smsky od Marca. A já je četla, plakala, odepisovala. Každé jeho slovo jsem hltala jako to nejlepší jídlo. Psal mi úplně všechno. Jednou mi dokonce přišla taková milá smska.
Baru, jak se máš? Doufám, že běháš. Já byl zrovna hrát s kluky fotbal. Ukazoval jsem jim tvou fotku, nemohli z tebe spustit oči! Hrozně mi tě záviděli! Dokonce řekli, že mi tě přivezou sem na svý náklady. Jsou milí, jednou tě musím seznámit. Právě jím babiččin koláč z rebarbory, zjistil jsem, že voní jako ty. Tak ho teď pořád jím, jen abych tě cítil. Tak už nám to ubíhá, krásko. Máme týden za sebou! Ti amo,Velia!
Velia,znělo mi v hlavě. Něco mi to připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout. Pak mi to došlo. Velia, tak mě označil tenkrát, když jsme se loučili poprvé a já se bála, že už ho nikdy neuvidím. Velia znamená italsky skrytá.

Bára 10

24. dubna 2012 v 16:40 Bára-Příběh na pokračování

"Pššš, zlatíčko, byl to jen sen.,"šeptal mi milý něžný hlas do uší a přitom otíral kapičky potu z mého čela. Hlas patřil mé matce a já nejspíš křičela ze spaní.
Nebyl to jen sen, pomyslela jsem si v duchu, ale nahlas jsem nic neříkala, jen jsem z posledních sil povytáhla koutky úst, abych matce nedělala tolik starostí.
"Mám o tebe strach, pusinko. Od tvých narozenin se s tebou něco děje. Nechceš mi říct, co to je?,"zeptala se matka.
"Jsem v pohodě, mami.,"řekla jsem, ale měla jsem slzy na krajíčku.
"Tak spi, miláčku, zítra brzy vstáváš. Opravdu tě na to letiště nemám hodit?,"zeptala se matka a já sebou trhla. Při slovu letiště mi přeběhl mráz po zádech. Zítra. Marco a já. Naposled.
Měla jsem co dělat, abych se znovu nerozplakala. Již tři týdny v kuse jsem prožívala ty nejhorší noční můry, jaké si dokážete představit. Křičela jsem ze spaní, plakala, kdy mohla a neustále myslela jen na den, kdy se to stane. Zítra, projelo mi hlavou už po několikáté a já si zacpala uši, ve snaze svůj vnitřní hlas neslyšet.
Matka na mne tázavě pohlédla a já ruce zas sundala.
"Holčičko, nemáš horečku?,"zeptala se matka a já tvrdohlavě zavrtěla hlavou, i když jsem sama byla přesvědčená, že ji mám. Nemohla jsem ale přijít o poslední okamžiky s Marcem.
"Jsem v pořádku, vážně. Z letiště si vezmu taxíka, díky, mami,"usmála jsem se na ni a ona na oplátku taky, pak neochotně odešla.
Zbytek noci jsem probděla a ráno jsem měla co dělat, abych zamaskovala kruhy pod očima. Byla jsem vyhublá, tváře jsem měla propadlé, že se mi lícní kosti viditelně rýsovaly a moje vždy opálená pleť teď připomínala odstín bílé stěny. Svoje tělo jsem pojmenovala Itálie. Ta to všechno způsobila. Zařekla jsem se, že ji nikdy nenavštívím, dokonce jsem přestala jíst moji vždy oblíbenou pizzu. Zkrátka řečeno, pomalu ale jistě jsem se hroutila.
Oblékla jsem si džíny a černé tílko a pomalu kráčela před Marcův dům.
Jízda byla klidná. Nikdo nic neříkal, ve vzduchu visel akorát můj vztek a napětí.
Křečovitě jsem se držela Marca a občas pohlédla na Nathalii, které se řasenka lila po tvářích jako černé Niagarské vodopády, i ona tu zanechala lásku.
Jen Julliana vypadala spokojeně.
Mlčky jsem Marcovi pomáhala vézt vozík se zavazadly a přitom se ho nepřestávala držet. Když je odbavili, všichni se rozprskli po záchodech, jen já a Marco jsme zůstali.
"Slib mi, že pokud budeš cítit, že v tvém srdci má místo někdo jiný, nebudeš se řídit rozumem. Prostě mi slib, že se budeš snažit udělat šťastnou. Nemusíš na mě čekat, nejsme…,"začal Marco, ale já mu skočila do řeči.
"Marco, nech toho. Vždyť víš, že tě miluju a že…,"snažila jsem se říct, ale knedlík v krku mi nedovoloval pokračovat.
Marco mě objal a přitáhl si mě k sobě.
"Jen mi to slib, Baru, bude pro mě důležité vědět, že jsi šťastná, nebo že se o to alespoň snažíš."
"Ale já…,"vzlykala jsem. "Já bez tebe nikdy šťastná…nebudu, Marco!"
Jeho tričko bylo mokré od mých slz stejně jako jeho tvář, která mě neustále hladila a líbala.
"Slib mi to,"řekl a najednou i jeho skálopevné pocity a slzné kanálky polevily. Rozplakal se.
Najednou jsem si vzpomněla na tu chvíli, kdy jsme spolu stáli na hřišti a já mu musela slíbit, že už nikdy nebudu běhat tak rychle a že budu vždy opatrná.
Jako tenkrát i když jsem neměla v úmyslu svůj slib splnit, řekla jsem i teď: "Slibuju."
Drželi jsme se nekonečně dlouho a já prosila Boha, ať ta chvíle nikdy nekončí.
"Už je čas, Marco.,"řekla Julliana a Marco mě pomalu polehoučku pouštěl.
Celá rodina mě objímala a loučila se se mnou a pak se všichni otočili a kráčeli k první celní kontrole.
Až na Marca, který zůstal stát jako kamenný sloup uprostřed letiště a hleděl mi do očí.
"Marco!!,"křikl na něj papá Jaroslav, až jsme sebou oba cukli.
Marco mě objal, na čelo mi dlouhými prsty nakreslil křížek a zoufale vzdychl.
"Neměl jsi na to hřiště tenkrát chodit, co?,"zeptala jsem se a snažila se usmát.
"Tys ke mně vůbec neměla běžet… Měla jsi mě tam nechat ležet.,"řekl Marco.
"Jo, to jsem teda sakra měla. Stejně jsem se tě hrozně bála. Myslela jsem, že jsi nějakej skinhead,"ušklíbla jsem se a na hlavu mu natáhla kapuci. Tuhle mikinu měl tenkrát na sobě.
"Jsem rád, že jsem tě poznal.,"řekl a pak mě políbil.
Pak se otočil a kráčel ke své rodině. Když byl tak deset metrů daleko, znovu se otočil a zavolal na mě: "Nezapomeň běhat, krásko!" Zazubil se a já se musela taky usmát.
"Nezapomenu!"
"Miluju tě, Baru!,"zakřičel a já vzkřikla tu krásnou italskou větu.
"Ti amo, Marco!"
Poslal mi vzdušný polibek a já ho rádoby chytla. Pak zašel za sklo celní kontroly a já naposled spatřila jeho kapuci.

Krásný Marco mi zmizel z dohledu i ze života.

Bára 9

21. dubna 2012 v 17:04 Bára-Příběh na pokračování

Jaro začalo a s ním i nové jarní běhání úplně v jiné dimenzi. Tím, že jsem už nemusela nosit bundu nebo tím, že Marco mě každých pět minut chytnul za ruku? Asi každý známe odpověď.
Marco, můj sladký, roztomilý a krásný Marco.
Od doby, kdy jsme se poprvé políbili, uplynuly už skoro tři měsíce. Byl konec dubna a my společně dělali snad úplně vše.
Občas jsme se sešli i s Petrou a Filipem, které se tak usilovně snažíme dát dohromady. Péťa po Filipovi přímo šílí, a Marco/pokud mě zrovna nelíbá, nebo italsky nepěje ódy na mou krásu/ mi pověděl, že se mu Filip svěřil o lásce, kterou již dlouhou dobu k Petře pěstuje.
Petře se to snažím vecpat do jejího naivního mozku již pár týdnů, ale ona o tom stále pochybuje. Už několikrát jsme byli společně v kině a naschvál jsme je nechali vedle sebe. Ale teprve minulý týden jsem viděla něco, o čem bych nedávno prohlásila, že mě klame zrak.
Když jsme s Marcem objednávali v KFC jídlo pro nás čtyři, pak jsme se vraceli a já spatřila jak Filip Petru pod stolem letmo držel a oba se usmívali.
Nevěděla jsem jak skrýt radost, kterou mi toto gesto udělalo. Seděli jsme naproti sobě, pojídali hranolky, povídali si, smáli se a byli šťastní. Já a Marco a moje nejlepší kamarádka s Marcovým nejlepším kamarádem. No neříká se tomuhle happy end?
Ale happy end to zdaleka nebyl.
Byl první máj, lásky čas, já a Marco jsme seděli na Střeleckém ostrůvku a hleděli na břeh Vltavy. Měla jsem narozeniny. Bylo mi sedmnáct a můj největší dárek bylo to, že jsem mohla být s ním.
Ale na Marcovi mi něco nesedělo, pořád se usmíval a líbal mě, kdy mohl, to ano, ale když už svého partnera lépe znáte, dojde vám i z malých znaků jeho těla, že něco není v pořádku.
"Co se s tebou děje, Marco?,"zeptala jsem se nakonec.
"Jsem ten nejšťastnější člověk na světě, Baru, to je vše.,"usmál se na mě, a kdybych ho neznala tak dlouho nejspíš bych mu i uvěřila, namísto toho jsem si trvala na svém.
"Něco ti je. Poznám to."
"Dala ses na psychologii, krásko?,"zasmál se.
"Jen poznám, když s mojí druhou polovičkou něco je."
Ve tváři mu najednou přestala hrát ta předstíraná radost, namísto toho ji vystřídal zmatek a rozpaky. Nevěděl, jak začít. Jeho krásné oči visely na těch mých a já si byla skoro jistá, že tohohle člověka nesmím nikdy ztratit. Miloval mě a já jeho. Byli jsme jeden celek.
"Proč to tak moc chceš vědět? Nechci ti kazit narozeniny.,"řekl se sklopenou hlavou a prohrábl mi mé kadeře.
"Co to je za hloupou otázku, Marco? Tvoje problémy jsou i moje problémy. Narozeniny mi zkazíš tím, že budeš zarytě mlčet a tvářit se, že je vše v pořádku!,"odvětila jsem s jistým nátlakem v hlase.
Chvíli mě roztěkaně pozoroval, polkl a nakonec prohlásil:"Odjíždím."
Vteřiny ubíhaly a mně pomalu docházel význam jeho slov.
"Odjíždíš? Kam?"
"Do Itálie. Na nějakou dobu tam budeme zase bydlet.,"prohlásil a mě doslova pobuřovalo s jak klidným tónem to dokázal vypustit z úst.
"To znamená jako na měsíc nebo tak?,"ušklíbla jsem se při pomyšlení, že bych bez něj tak dlouhou dobu musela být.
"To asi ne. Spíš tak na půl roku až rok.,"řekl a já si rozkousla jazyk s takovou vervou, že se za chvilku moje ústa zalily krví a já sykla bolestí.
Místo odpovědi jsem jen seděla a nic neříkala. Hlavou mi vířil strach, úzkost a vztek.
Aniž bych si to uvědomovala, začala jsem plakat. Slzy se mi po tvářím kutálely a Marco ani já jsme je nastačili utírat.
Pak si mě k sobě přitáhl a ochranitelsky mě držel, dokud jsem ze sebe nevyplakala snad celý Atlantský oceán.
"Ti amo,"prohlásil a já vztekle odvětila:"Nemluv na mě tou řečí.Nenávidím italštinu a nenávidím Itálii, protože mi tě sebere. Už nikdy to nebude takové! Chápeš to? Už nikdy nebudeme jedna duše,jedno tělo!!!"křičela jsem a nemohla přestat.
Marco mě ale stále držel, poslouchal mé necitlivé nadávky a utěšoval mě, co to šlo.

V noci jsem usínala s pocitem na mojí hrudi. Tlačil mě a nechtěl pustit, jen vysílal do každičkého koutku mého těla tichou ale jasnou zprávu: Ztratila jsi Marca.

Jak chutná hořčice?

14. dubna 2012 v 14:57
Přemýšleli jste někdy o tom, jak chutná hořčice? Já ano, donutila mě k tomu literární soutěž Art Botič s literární tématikou Jak chutná hořčice.
Napsala jsem krátkou povídku, kterou jsem následně do soutěže poslala. A ještě že tak, protože jsem vyhrála druhé místo v mé kategorii v próze.
Mohli jste mě včera vidět i v televizi Metropol. Kdo neviděl, zde je odkaz včerejších zpráv, posunte si tak na třičtrvtinu zpráv, kde zhruba začíná reportáž z včerejší akce.
A zde je mé soutěžní dílo:)

Byl konec srpna, ovanul mě vítr s lehkým nádechem začínajícího večera. Seděla jsem v hořčičném poli a vzpomínala na dětská léta strávená v dědečkově chatě s mým nejlepším přítelem Gustavem.

Mně bylo osm let a Gustavovi dvanáct, říkali nám Gábinka a Gustík, dva neposední ďáblíkové. Opravdu to tak bylo. Nikdy jsme nedokázali sedět jen tak na zadku a hledět do prázdna. Den co den jsme měli naplánované, kam poběžíme, nebo z koho si cestou vystřelíme. Milovali jsme seriál Bylo nás pět a společně jsme si řekli, že budeme stejní jako Péťa a jeho čtyři přátelé, akorát jsme byli jen dva. Nevadilo nám to, vystačili jsme si sami se sebou.

Jednoho srpnového dne, když jsem si četla v síťové houpačce na dědečkově zahradě, přiběhl za mnou Gustav, ať jdu okamžitě s ním, že mi musí ukázat něco krásného. Zahodila jsem knížku, obula špinavé tenisky a běžela za ním. Vyběhli jsme na nejvyšší kopec vesnice a Gustav mi zakryl oči.

"Viděla jsi někdy něco tak…žlutého?,"zeptal se mě a sundal ruce z mého obličeje.

Otevřela jsem oči a spatřila nezapomenutelnou krásu. Nádherné rozsáhlé žluté pole se na nás smálo jako sluníčko.

"Pojď si utrhnout jednu rostlinku,"vybídla jsem Gustíka a znovu jsme se rozeběhli.

Nakonec jsme si natrhali celou kytici těch krásných roztomilých kytek a zamyšleně prozkoumávali všechny detaily.

Chytli jsme se za ruce a protančili celým polem zvesela plni energie a neuvěřitelného pocitu štěstí. Vítr mi vál do vlasů a šlehal rozehřáté tváře.

Najednou jsme si všimli nějaké siluety za námi.

Na úpatí kopce stál starý sedlák a něco na nás se zájmem volal.

Pohlédla jsem na jeho tvář, která se zdála být laskavá a plná radosti.

"Mohli byste mi s něčím pomoci, děti?,"zeptal se a my, jelikož jsme se mu cítili být zavázáni, nadšeně přikývli a rozběhli se vzhůru k jeho domku.

Když jsme otevřeli dveře, ovanula nás sladce hořká vůně, kterou jsme ještě necítili, a zároveň v nás vzbuzovala zvědavost.

"Bojíš se?,"zeptal se mě Gustík.

"Ani za mák, ten pán je hodný,"podotkla jsem.

A opravdu byl. Posadil nás na dvě židle v jeho dílně a laskavým hlasem se zeptal, jestli nemáme hlad. A my jsme byli hladoví jako dva vlčáci. Přinesl nám dva talířky, na každém byl párek s chlebem.

Gustav po jednom hladově sáhl, ale starý sedlák ho zastavil. Gustav viditelně polkl sbíhající se sliny a ruku opatrně stáhl.

"Klid hochu, nespěchej tolik, to jídlo ti neuteče. Milé děti, vám na tom jídle něco nechybí?,"zeptal se sedlák.

Gustav hladově zakroutil hlavou, jen aby se už mohl najíst, ale já se chtěla dozvědět víc. Co skrývá tenhle dům? O co sedlákovi jde? Co by mělo tomu jídlu chybět?

"Mně ano, pane, ale nevím, co by to mělo být,"řekla jsem se sklopenou hlavou.

"Výborně princezničko, mám stejný pocit, že tenhle pokrm by nebyl pokrmem, kdyby se k němu nepřidala jistá malá ingredience, kterou dokáže ocenit každý správný labužník. Nu což, přinesu vám to, ať už nakrmíme ty vaše hladové žaludky,"mrkl na nás starý pán a na minutku se vzdálil.

S Gustíkem jsme na sebe zvědavě pohlédli, naplněni touhou, očekáváním a také hladem samozřejmě. Za chviličku byl sedlák zpátky i s bandaskou, z které se linula ta samá vůně. Odklopil víko a nám se naskytl pohled na voňavý žlutý krém.

"Stejně žluté jako ty rostlinky venku!,"vykřikl Gustík a já musela přitakat.

"Jsi bystrý, chlapče, ano venku, kde jste mi běhali, rostou hořčičná semínka a tohle je hořčice, je vyrobena z mletých hořčičných semínek. Když k nim přidáme vodu, ocet, sůl, olej a cukr, vznikne tato pochoutka, kterou vám teď potřu vaše párky.,"vysvětloval starý muž.

"Hořčice,"řekla jsem nahlas:"To zní jako, že je hořká."

"Ano, děti, dostáváme se k jádru věci, celou dobu se vás chci zeptat na zapeklitou otázku. Ochutnejte a povězte mi, jak chutná hořčice?"

Oba jsme ochutnali párek s hořčicí a zamysleli jsme se.

"Je hořká.,"řekl Gustav.

"Je sladká, ale slaná zároveň.,"řekla jsem já.

"Kdepak, je kyselá a hořká zároveň.,"oponoval Gustav.

Sedlák nás se zájmem pozoroval a na tváři mu hrál pobavený úsměv.

"Jak tedy chutná?,"zeptala jsem se ho.

"Proč se mě ptáš, děvče? To jsou tvoje ústa, tobě hořčice chutná sladce a slaně, jemu hořce a kysele. Kouzlo hořčice je v tom, že každému chutná jinak. Hořčice umí v člověku probudit několik druhů chutí. Náš jazyk je rozdělen na několik částí, každá cítí něco jiného. Takže když sníš pomeranč, cítíš kyselou chuť hlavně na stranách jazyka, ale když ochutnáš hořčici, její chuť pokryje jazyk celý. Protože hořčice je kyselá, hořká, slaná, sladká a nepopsatelně chutná. S tím musíte souhlasit, děti?"

Přikývli jsme a ohromeně si uvědomili, že jsme zase prožili další dobrodružství.

Celé léto jsme pak sedláka navštěvovali a povídali si o hořčici a o tom, jak jí vyrábí, o jeho poli zděděném po jeho prapradědečkovi a o spoustě dalších věcích týkajících se těch úžasných rostlinek.

Často se ptám přátel, jak chutná hořčice, dávám to jako kvízovou otázku, většina z nich odpoví pouze "hořce", málo z nich řekne: To je přece složité. Hořčice chutná nepopsatelně.

Ale já a Gustav se pravidelně scházíme, abychom si na ní pochutnali a společně zavzpomínali na naše dětské prázdniny a taky se vždy znovu a znovu rozhovoříme o tom, jak ta skvělá hořčice vlastně chutná.

Vzpomínky na léto

9. dubna 2012 v 21:01 Diary of an over-thinking sloth
Milí čtenáři,
ráda bych se omluvila, že jsem již dlouho nic nenapsala. Opravdu nestíhám. Ale myslím, že tohle se vám bude líbit.
Nedávno jsem si vzpomněla na léto strávené v Řecku, při té zamilované vzpomínce se mi opět rozbušilo srdce, už je to skoro tři čtvrtě roku, ale pořád na to s láskou vzpomínám. Psala jsem si deníček a psala jsem knihu,ale později jsem vše spálila a smazala, jen abych zapomněla, jediné co jsem v počítači našla byla první kapitola mé knihy, knihy podle skutečnosti. Psala jsem i anglickou verzi, kterou jsem posílala mému přítelovi Babisovi, o němž se zde dočtete.

Sedím v gatu D2 a čekám na let na řecký ostrov Zakynthos. Jedeme zase obvyklá formace: já, moje maminka, maminky nejlepší kamarádka Ivana a její syn Thomas( můj nejlepší kamarád). Letadlo má asi 40 minutové zpoždění. Vedle mě sedí Thomas a něco poslouchá na iPodu. Já mimochodem taky poslouchám, včera jsem si do mobilu stáhla super písničky, protože jsem věděla, že nuda hrozí na dovolené vždycky.

Když se tak okolo sebe porozhlédnu, není tu absolutně žádný hezký kluk. Ach můj Bože, proč já jsem ještě nepotkala ani jednoho kluka v mém životě, který by za něco stál? Moje kamarádka Anna měla už tolik kluků a já ani jednoho. Ještě nikdy jsem nedostala pusu, natož se pak líbala. Nějak mi to doposud nevadilo, ale to se časem změnilo, když jsem ve škole potkávala ty zamilované párečky a sestra si domů vodila pořád svého kluka. Říkám si, že třeba zrovna tyhle prázdniny by se to mohlo zlomit. Přece jen už mi bude patnáct a v patnácti už se můžu klidně pořádně zamilovat.

Ke gatu se přisaje chobot z letadla a my pomalu začneme nastupovat. Bože, strašně se těším... už tak dlouho jsem nebyla nikde v teple...

,, Hlavně nezapomeňte poplivat kokpit!,"ozve se mamka.

,,A nastoupit pravou nohou!,"přidá Ivana. S Tomem se na sebe podíváme a zasmějeme se pověrčivosti našich maminek.

,, Vaše palubní vstupenka,slečno...Děkuji...Přeji příjemný let..,"přeje letuška u vchodu do letadla.

,,Sedím u okénka,"zvolám na Toma a sednu si na měkké sedadlo.

Letušky nám začnou předvádět, jak se zapíná pás, nafukuje vesta a nandavá dýchací maska..Znám to nazpaměť.. Jelikož jezdím letadlem od svého jednoho roku, vůbec se nebojím létat.. Miluji létání,letiště, cestování a teplá místa na zeměkouli.

,,Dámy a pánové, vítáme vás na palubě kapitána Sayera. Upozorňujeme vás, že tento let je nekuřácký a prosíme tedy, abyste nekouřili po celou dobu letu. Také nepoužívejte některé vybrané elektronické přístroje, zejména mobilní telefony. Dámy a pánové za patnáct minut vám nabídneme oběd a nabídku studených a teplých nápojů. Přejeme vám příjemný a ničím nerušený let.,"oznamuje letuška těsně po startu.

Vytáhnu si iPod a začnu poslouchat Black eyed peas a Rihannu a konečně se dostávám do té pravé prázdninové nálady. Žádná škola, žádné učení, jen slunce, moře,písek a třeba nějaký hezký kluk...to se uvidí..

Když letíme nad Zakynthos, pozoruji jeho neobvyklý tvar a krásnou barvu moře... Je to nádherný ostrov...další do sbírky.. Jen abyste věděli, jsem zkušená lovkyně řeckých ostrovů. Byla jsem 6x na Lefkadě, 4x na Kefalonii, 3x na Limnosu a jedenkrát na Thassosu a Androsu. Zakynthos je tedy šestý řecký ostrov, který navštívím.

Po přistání a získání kufrů, nasedneme do autobusu, a ten nás veze do Hotelu The Bay na výběžku Vassilikos.

Dostaneme pokoje 6 a 8 a společně s těžkými kufry kráčíme do našich apartmánů. Hned jakmile si vybalíme,jdeme já, Tom a Ivana na pláž prozkoumat moře a užít si poslední zbytky slunce, protože už táhne na sedmou hodinu večerní.

Pláž je nádherná, malá, písčitá a útulná.. Vede k ní cesta lemovaná oleandry a z obou stran má tato skvostná pláž skály na kterých jsou sochy.. Je tak romantická.

,, Myslím, že jsme tu snad úplně sami,"prohlásí Ivana.

,,Nejsme, ještě támhle ten kluk...Co to dělá? On snad zametá písek nebo se mi to zdá?,"diví se Thomas.

Otočím se na zmiňovaného kluka. Je moc hezký, ale o něm si můžu nechat zdát. To je takový ten typ kluka, který má jistě holku.

Moře je rozbouřené a vlny mě šlehají do obličeje. Skočím do moře a to mě spolkne jako malinu.. Tak zase po roce v moři... Miluji moře a slanou vodu... Asi jsem byla v minulém životě mořská panna.

Když tak plavu v té slané lázni, neubráním se pohledu na toho kluka. Co to tam dělá? On opravdu hrabe písek. Má na sobě bílé tričko, bílé šortky a bílé tenisky NIKE s modrými tkaničkami. Připomíná mi něco mezi mladým Leonardo di Capriem a Zacem Efronem.

,, Tobě se ten kluk líbí, co?,"zeptá se Tom s úšklebkem na tváři.

,, Jo, jasně že se mi líbí. Komu by se nelíbil? Ale ten má určitě holku, o tom není pochyb..,"odpovím.

,,Co ty víš? Třeba nemá. Třeba by ses mu líbila..,"nabádá mě Tom.

,, Je úplně jasné, že má holku. Podívej se na něj, ten musí mít na každém prstě nejméně dvě."

Ten plážový kluk to ale vyřeší tak, že odejde a my se začneme bavit o něčem jiném.

Druhý den po snídani jdeme zase na pláž. Ten krásný plážový kluk tam bohužel není, ale to nevadí, stejně měl holku, klidně bych se vsadila.

V restauraci máme sraz s delegátkou. Taková ta informativní schůzka ohledně pláží na ostrově, vypůjčení aut, výletů atd.

Delegátka si sedne k našemu stolu a začne s námi diskutovat o půjčení auta. My totiž rozhodně nepatříme mezi typy lidí, kteří by celou svoji dovolenou strávili na jediné pláži. Jsme dobrodruzi a proto si většinou půjčujeme auto na týden z deseti dnů. Ale tentokrát se nám naše pláž natolik zalíbila, že si auto půjčíme jen na tři dny.

Když začne mamka s Ivanou a Tomem vybírat typ auta, už se jim do toho nepletu, protože tomu vážně nerozumím, a tak nepřítomně hledím na recepci. Najednou se tam zjeví ten kluk z pláže. Co tady dělá? Bože, je fakt cool. Má na sobě zase to samé, asi to má jako uniformu. Je opřený o recepci a evidentně na něco čeká. Ten má určitě nějakou krásnou blonďatou holku s velkýma prsy, hubeným pasem a dlouhýma nohama.

Najednou se na mě otočí. Doufám, že netuší, že jsem ho tu celou dobu pozorovala. Naše pohledy se střetnou. Má hezké hnědé vlasy, které mu trochu padají do čela, ale o to víc se mi to líbí. Je stále opřený o recepci, ale jeho předek jasně směřuje ke mně. Myslím, že se mi dívá už skoro minutu do očí.

,, Přestaň na něj koukat,"poručím si:,,To rozhodně nebude typ kluka, který by měl o mě zájem."

Určitě se hned otočí zpátky. Ale neotáčí se. Sakra,on na mě fakt kouká.

,,Veru, tak budeme mít Volkswagen Polo.,"vyruší mě mamka z mého pozorování onoho záhadného kluka.

,,Ehm...Volkswagen Polo? To bude určitě super auto...,"řeknu ledabyle a jen s tou největší námahou odtrhnu zrak od plážového chlapce.

Když se tam znovu podívám, recepční mu něco podává. Je to list papíru. Plážový chlapec se na mě naposledy otočí a pak kráčí z recepce na pláž.

Když informativní schůzka skončí, jdeme zpět na pláž. Po jedné plavbě k bójím se odtrhnu od mé party a usadím se na vysluněném lehátku. Otevřu si knihu Případ trhače jahod a začnu si číst. Když se ale na pláži objeví on, knihu přestanu vnímat. Když přichází po cestě k pláži, jemně se dotkne oleandrů, které cestu lemují. Nebo je spíš hladí? Ten ladný pohyb jsem později začala vnímat jako jakýsi jeho rituál. Dělal to pokaždé, když přicházel nebo odcházel.

Jak jsem ho tak pozorovala, zjistila jsem, že jeho práce je velmi sofistikovaná. Zastupoval hned několik funkcí. Pomáhal na baru, dělal číšníka na baru, chodil a podle zmíněného papíru od recepční kontroloval lidi a čísla jejich pokojů, narovnával lehátka, zametal cestu, hrabal písek a sbíral odpadky. Krom toho se na mě stačil občas podívat, což jsem považovala za omyl, ale na tváři mi to většinou vykouzlilo úsměv.

Celý den jsem trávila pozorováním jeho dokonalého zevnějšku a přemýšlením o tom, co mě na něm tak moc přitahuje. Kolik mu tam může být? Sedmnáct? Osmnáct?

Když se večer osprchuji, napadne mě jít se podívat na západ slunce. Na pláži už není nikdo jiný než já a.. plážový kluk.

To snad není možné? Mám na něj fakt štěstí. Myslela jsem, že touhle dobou už tu nebude. Zase hrabe písek, jako včera.

Když mě zpozoruje, nejeví žádné známky zájmu o mne. Je možné, že se stydí. Nebo prostě zájem nemá. Nebo je zadaný.

Sednu si na lehátko a pozoruji západ slunce, ale zároveň pozoruji i jeho klidnou práci. On a hrábě jsou jako tančící pár. Jeho ladné táhlé pohyby mě dostávají k šílenství.

Když se na mě podívá, srdce mi buší jako atomová bomba a po celém těle mi naskakuje husí kůže. Slunce pomalu zapadá a už není skoro vidět. Na pláž dopadají poslední paprsky slunce a já si přeji aby tahle chvíle nikdy neskončila.

Pak se ale proberu a zjistím, že už tu jsem celkem dost dlouho a mamce jsem ani nic neřekla. Zvednu se tedy z lehátka a kráčím zpět. Když se ohlédnu, plážový chlapec si mě zkoumavě prohlíží. Asi si říká, o co mi jde. Já vlastně ani sama nevím, co chci. Jediné, co mi je v hlavě naprosto jasné je to, že plážový kluk se mi líbí.

Když se ještě jednou ohlédnu, pořád na mě hledí.