Únor 2012

Tiffany Alvord

23. února 2012 v 18:45 slyším text,cítím hudbu
Znáte Tiffany Alvord??
Je to vážně super holka s náramně dokonalym hlasem.
Často teď posloucham písničky spíš v podobě coverů, než originálů, ale tahle úžasná osoba nejen přezpívává, ale dokonce sama skládá, stejně jako já, ale s trošku větší dávkou nadání, originality a dobrého znění.
Její klipy jsou úžasný, určitě stojí za zhlédnutí. Má pronikavý sytý hlas, hraje na kytaru a klavír a nahrává často i duety s dalšími zpěváky její kategorie.
Její covery jsou leckdy lepší než originály od populárních zpěváků.
Tiffany je 19let a je to krásná holka s dlouhými hnědými a rovnými vlasy a pronikavě modrýma očima.
Má neskutečně fanoušků,ale určitě by ji potěšilo, že ji tu dělam reklamu.
Koukněte na její stránky http://www.tiffanyalvord.com/
Nezapomeňte zkouknout také její covery a songy na youtube. Mezi mé oblíbené patří písnička Foget you od Cee lo Green, kde Tiffany zpívá a hraje na kytaru a další super je E.T. od Katty Perry, kde hraje na klavír. Skvělé jsou její duety, např. písnička od Adele Rolling in the deep, kde zpívá ona a Jake Coco, jehož hlas na dokonalosti také nestrádá.
Určitě všechno zkoukněte, kdyžtak napište ´do komentářů, co se vám líbilo a tak
Jinak, Tiffany má i své vlastní album My Dream, na kterém se nachází moje oblíbená písnička Possibility, kterou sem také přidávám:

Bára 8

18. února 2012 v 20:31 Bára-Příběh na pokračování

"Marco, přestaň,"slyšela jsem se říkat. Marco mi totiž dával lehké facky do tváří, abych se probrala. Je neskutečně zvláštní pocit omdlet.
"Žiješ,ty trdlo?,"zeptal se mě.
"Evidentně,"řekla jsem ještě se zavřenýma očima.
"A zbláznila ses? Proč jsi tak rychle přidala? Jsou tu zmrazky…"
"Nepoučuj mě, ten důvod byl naprosto prostej, chtěla jsem tě dostat!"
"To se ti teda sakra povedlo, jsi vážně třída, ale nemusíš se kvůli tomu zabít. Hele nechceš už otevřít oči? Mám strach, že tu mluvím s tvým duchem.,"zasmál se Marco a já neodolala pokušení vidět jeho úsměv. Otevřela jsem oči a spatřila ho. Krčil se nade mnou a jeho modré oči těkaly pohledem z mého obličeje do trávy a zpět.
Usmál se a já se málem roztála touhou ho políbit. Ne, ještě ne.
Podal mi ruku a já se chytla a pomalu se začala zvedat, ale bolela mě hlava, takže jsem měla co dělat, abych se udržela na nohou.
Ač jsem to vůbec nečekala, vůbec mi nevadilo, když mě objal a rukou mi podepřel a lehce zaklonil hlavu a pak mi přitiskl rty na moje čelo a nakonec zašeptal do mého ucha:"Vyděsilas mě, už to nikdy neuděláš, že ne?"
"Marco,.."řekla jsem.
"Nic neříkej, jen mi to slib…,"zašeptal znovu a přitom mi prohrábl mé dlouhé vlasy.
Nemohla jsem jinak. Cítila jsem, jak se mi po tvářích kutálí slza. Přitiskla jsem se na jeho tělo a hlavu zabořila do jeho hrudi.
"Slibuju,"slyšela jsem se říkat, ač jsem v duchu byla přesvědčená, že jediné, co bych teď měla říct bylo:"Miluju tě"
Ruku v ruce jsme došli/spíše se dobelhali/ k Marcovu domu, kam mě donutil jít, protože jeho mamka je doktorka a on se obával, že mám otřes mozku, nevím, jestli to bylo kvůli tomu, jak jsem se motala, nebo kvůli tomu, co jsem cestou mlela za blbosti. Sanitku, i jeho odvoz do nemocnice jsem odmítla tak radikálně, že mu nezbylo nic jiného, než mě odvléct k nim.
"Barbara mio cara!Benvenuti, cari!,"vítala mě jeho maminka ve dveřích. Teda to jsem poznala podle jejích rozpřáhnutých rukou a milého úsměvu, protože italsky jsem se zatím nenaučila.
"Co se ti stalo?,"zeptala se mě Nathalia, která se zezadu opřela o matku,která ji obejmula a pyšně prohlásila:"Nathaly má dneska rande,podívejte,jak jí to sluší."
"Mami,"napomenula ji Nathalia a narovnala si ramínko tílka s výstřihem. Vážně jí to slušelo.
"A copak se děje, Marco, hodil jsi tu chudinku do bahna, že vypadá takhle?,"zeptala se Julliana.
"Menší nehoda, obávám se, že má otřes mozku, příště bude běhat stejně rychle jako já, je ti to jasný?,"podíval se na mě Marco a já se musela usmát.
Zatímco Julliana lítala po domě a hledá lékárničku, Nathalia si sedla vedle mě a s bradou až u kotníků se zeptala:"Tys porazila Marca?Mio dio,"odkašlala si a prohrábla si své černé mikádo.
"Nevím, jak se to stalo,"prohlásila jsem a narovnala se na pohovce.
"Lež, Baru,"řekl Marco a jemně mě postrčil do hrudníku, a vzhledem k mým břišním svalům a únavě, jsem se svalila zpátky.
Po Julianniném ošetření jsem se začla cítit lépe, nýbrž únava mě přemohla a já nemohla jinak, než usnout na jejich příjemné plyšové pohovce.
I když jsem byla hodně unavená, okolí jsem stačila vnímat taky, a tak jsem slyšela tichý rozhovor mezi Nathalií a Marcem.
"Tak, kdo to bude dnes?,"zeptal se Marco sestry.
"Jeden kytarista z kapely Pepřenka,"uchichtla se Nathaly.
"To musí bejt ušlechtilá kapela..A jak jste se poznali?"
"Nebudeš mi věřit. Normálně si spletl záchodky. A já mu objasňovala, že je na "dámách" a on na mě pak volal na parkovišti, jestli si já nechci splést auta a nastoupit k němu. Neříkej to mámě."
"Zajímavý seznámení...,"řekl Marco.
"Ty ses s ní taky seznámil dost zajímavě.,"řekla Nathalia a mě zamrazilo.
"Já se s ní neseznámil, ona mi spadla z nebe,"řekl.
"Vážně? Máš ji rád?"
"Jo, tak jako nikdy nikoho..." Měla jsem, co dělat, abych sebou netrhla.
Nathalia odešla a Marco si sedl těsně vedle mě.
Pohladil mě po zádech a já cítila, jak mi naskakuje husí kůže.
"Sei bello, bello .. Unico...,"mumlal a já mu nerozumněla, ale pak řekl něco, o čem jsem věděla význam, už když mi bylo pět.
"Ti Amo...,"řekl a já to nevydržela.
Zvedla jsem hlavu a podle jeho výrazu ve tváři jsem ho zřejmě překvapila, ale nenechala jsem se odradit.
Posadila jsem se a podívala se mu do očí.
Pak jsem vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho.
Jeden ladný pohyb k jeho ústům a už jsme pluli na lodičce naplněné vášní.
Přitáhnul si mě k sobě a druhou rukou mi projížděl pramínky mých vlasů.
Necítila jsem nic jiného než touhu nikdy nepřestat.

Jeden příběh na "kdyby"..

13. února 2012 v 18:15
Kdyby moje maminka jednoho sprnového dne roku 1981 neodjela s rodiči na dovolenou do Jizerských hor, kde můj tatínek zrovna neměl co dělat a poklidně si hvízdal na střeše své chalupy, nikdy by ho nepoznala.
Seděla na louce a četla si knihu Pohádka Máje.
Kdyby tatínek ze střechy neslezl, nesebral odvahu ji oslovit a nepřišel k ní, zřejmě by se nedozvěděl, co tak pěkného čte,ostatně to byla jeho první otázka směrovaná na moji maminku. Nedozvěděl by se ani to, že se jmenuje Eva a že zde bude už jen tři dny.
Kdyby tatínek jen trochu neodpovídal maminčiným představám o dokonalém chlapci, zřejmě by se zvedla a s knihou v ruce by ho tam nechala stát.
Kdyby spolu následující dny nestrávili a kdyby při sklízení sena nebyla dostatečně vlhká zem, aby do ní mamka mohla vyrýt své číslo, asi by o ní táta vůbec nepřemýšlel.
Kdyby ho tam po odjezdu nevyryla a táta se za bouřky nevyhoupl z válenky a neutíkal si znovu přečíst její číslo, kdyby bouřka jen trochu víc zintenzivněla na síle a maminky číslo by se smylo, tatínek by ji později asi nezavolal.
Kdyby tatínek maminku nevyzvedával ze školy,nedoprovázel domů a netrávili spolu každou chvilku volného času, zřejmě by jim nikdy nedošlo, jak se k sobě hodí a jak se vzájemně doplňují.
Kdyby si toto neuvědomili, zřejmě by nse nikdy nevzali, neodjeli na svatební cestu a nevytvořili moji starší sestru.
Kdyby se sestřička celých osm a půl let nemodlila, aby měla mladšího sourozence, kdyby tatínek s maminkou v lese nepotkali jistou "kouzelnou paní", která jim pravila, že jim jistě prospěje ještě jeden potomek a kdyby ji rodiče neposlechli, zřejmě bych se nenarodila.
Kdyby mě moje úžasná sestra v mém necelém jednom roce nechytila když jsem padala z židličky na roh stolu /vážně hrozný pád,popisuje celá rodina/, asi bych tu taky nebyla.
Kdyby jsem si v průběhu mého života nevytvořila moji tvůrčí osobnost, asi bych nepsala tento blog. Kdyby se dnes na hlavní stránce neobjevilo:"Napsat článek na téma týdne:co by se stalo kdyby.." asi bych si čaj uvařila až o hodně později /piju ho zásadně u psaní/ a už vůbec bych nepsala tento článek. Moc mě to téma inspirovalo..
Život je celé jedno velké KDYBY, jde jen o to, jakým KDYBY se vydáte, a které KDYBY vás posílí, popostrčí dál, při kterém si uvědomíte, že děláte správnou věc, při kterém cítíte, že život má smysl.. Každý den v životě je důležitý, všechny věci jsou podnětem pro jiné. V jedné minutě můžete udělat spoustu chyb, skočit do života po hlavě, udělat největší šílenost nebo tu minutu třeba jen prospíte či prokoukáte do "blba". Jde o to život žít, neohlížejte se dozadu, žijte a dělejte své KDYBY, budete koukat kolik následků vám to vaše KDYBY přinese;)

Zajímavá rovnice

5. února 2012 v 17:44 Diary of an over-thinking sloth
Milí návštěvnící, právě jsem prohlédla asi miliardu blogů a u takové dobré poloviny jsem nalezla vždy nějakou pěknou autorskou kresbu u každého článku. Moc se mi to zalíbilo a tak jsem se rozhodla, že budu taky doplňovat svými mistrovskými kousky:D. Samozřejmě nemám talent na kreslení, ale stejně se mi to moc líbí.
Přemýšlela jsem, co bude moje první kresba a přišla jsem na rovnici mého života.

Bára 7

5. února 2012 v 11:11 Bára-Příběh na pokračování

Vánoce utekly a já a Marco jsme běhali každý den. Zamilovala jsem se do něj. K zamilovanosti opravdu stačí málo. Vozil mě do školy a někdy i ze školy. Pomáhal nám doma přestavovat půdu a já chodila o blok dolů k nim. Seznámil mě se svou patnáctiletou sestrou Nathalií, krásnou jako obrázek. Mamá Julliana,milá usměvavá Italka se srandovním českým přízvukem a krásným úsměvem a papá Jaroslav, jen on byl vlastně čistokrevný Čech.

Marcovi rodiče nebyli moc zaskočeni, že si mě k nim Marco vodí. Zřejmě byli zvyklí na časté holčičí návštěvy, čehož jsem se bála spíš já. Znervózňovala mě skutečnost, že jsem jednou z mnoha.

Na druhou stranu jsem si pokaždé uvědomila, že s Marcem vlastně stále nic nemám. Scházeli jsme se každý den a připadalo mi, jako bychom se znali celou věčnost, rozuměl mi a já jemu, zamilovala jsem se do něho, a on pravděpodobně do mě, jak mi pořád naznačoval. Něco nám ale chybělo k nakopnutí našeho vztahu.

Jednoho dne jsme běželi vedle sebe na našem hřišti. Při každém pohybu jsme do sebe drkli a mnou projelo elektrické brnění. Nemohla jsem ale přestat běžet, něco mě táhlo dopředu, jako vždy.

Řekla jsem si, že dnes se překonám a předběhnu Marca.

Zabrala jsem natolik, že jsem se až sama lekla té rychlosti. Cítila jsem se jako pták, letěla jsem, dýchala a hleděla vpřed.

Slyšela jsem Marcův hlas, jak za mnou volá,ať zastavím, že už nemůže. Chtěla jsem zastavit, ale nešlo to. Letěla jsem téměř světelnou rychlostí, a to se mi líbilo. Pak se to ale stalo. Otočila jsem se na Marca a najednou ucítila prudkou bolest, která rychle sílila a já spadla na zem a pomalu zavírala oči. Poslední, co jsem viděla, byl uhnaný Marco, sklánící nade mnou a hladíc mě po tvářích.

Nebuďme zoufalí

1. února 2012 v 18:49 úvahy,poezie
Proč býti zoufalými?
V každém nebezpečí najdi vždy trochu bezpečí. To je staré platné heslo, díky němuž se leckdy vyhnete zoufalství.
Každý,kdo teď čte si už určitě říkal, že je zoufalý. Nikdo ale nemůže být zoufalý, pokud se sám zoufalým nenazve,to je svatá pravda.
Předloni jsem zažila opravdové zoufalství, kdy se moje kamarádka na lyžařském kurzu chtěla podřezat. Vždy se vám při takovém pocitu začnou v hlavě honit nejrůznější depresivní myšlenky a předtuchy. Nejdůležitější je ale zachovat chladnou hlavu a postavit se problému čelem.
Moje kamarádka měla opravdu těžký život. Neměla a nikdy nepoznala své rodiče, bydlela se svými adoptivními rodiči a nevlastním bratrem pod jednou střechou v jisté malé vesničce u Karlštejna. Nebyla to zrovna žádná krasavice, nejhorší bylo to, že to byl vlastně kluk v holčičím těle. Byla orientovaná na holky a dovedete si asi představit, jaké je tohle zoufalství pro dospívající puberťačku, které její tělo prostě nedopřeje svobodu.
Bylo docela zajímavé s ní být na pokoji. Zvlášť, když se zamilovala do jedné z nás na pokoji. Chodila za mnou a prosila mě o to a bych ji při jisté "chytré" hře jménem Flaška dala za úkol políbit onu dívku. Co jsem měla dělat? Samozřejmě jsem to neudělala... Naštvala se na mě a dva dny byla naštvaná i na celý svět.
Jednoho dne jsem odešla z večeře dříva chtěla jsem si číst na pokoji, ale koho neslyším brečet?
Seděla na své posteli pod otevřeným střešním oknem, vločky si nechávala v klidu a pokoji dopadávat na ramena a nepřítomně hleděla na zářící úplněk. Po tvářích jí stékaly slzy,v rukou držela kapesní nůž, který měla hrotem zabodnut v kůži a zabíjela se.
Stála jsem jak přikovaná a hleděla, co se sebou dělá.
"Běž pryč,"řekla mi tenkrát:"Nezlobím se na tebe, na nikoho se nezlobím...Ani na ni... Jsem jen zoufalá a bezmocná a nevím jak dál... Nech mě to udělat,prosím"
"Nikdo nemůže být zoufalý,pokud se sám zoufalým nenazve,"pronesla jsem svoje heslo a nenápadně se k ní přibližovala.
"Já jí miluju...Já jí miluju..Rozumíš? Já jí tak moc miluju,"opakovala stále dokola a nůž držela pořád pevně.
"Je ti třináct, máš celý život před sebou, proč se chceš zabít, kvůli jedný holce? Víš kolik jich v životě potkáš?"
Začala zbrkle naříkat, že ani jednu, že je přece lesba, že je to obrovskej handicap.
Se svojí psychoanalýzou a uklidňujícím hlasem jsem nakonec dospěla k tomu, že zdrcená zhroucená se svalila na můj klín, tiše brečela, zoufala si a nůž jí vypadl na zem. Pak usla, já popadla nůž,srčila ho do naplněné Kofoly a vyhodila do venkovního mrazu.
I když pak měla a stále ještě asi má nějaké problémy, už nikdy se nechtěla zabít. Měla mě ráda, za to že jsem jí pomohla, a já ji zato, že se už nehodlala nikdy nazvat zoufalou.
Protože kdo je zoufalý, není člověk.
Nebuďme zoufalí..