Listopad 2011

Someone like you*

28. listopadu 2011 v 20:35 slyším text,cítím hudbu
Tahle písnička pro mě moc znamená.. úžasná zpěvačka, text, melodie, klavír, klip.. Krásně se při ní přemýšlí o chybách, pravdách a lžích. O tom, kdo vás ranil, o tom na koho rádi vzpomínáte, o lidech kteří vás milují, o životě, konci a začátku a vlastně úplně o všem..Já vím, možná se to zdá dětinské, protože o těhle věcech můžeme samozřejmě přemýšlet i bez písniček, ale přece jen je známé, že hudba prohloubí naše city..
,,Never mind, i´ll find someone like u" ..*

Literární soutěž o nejhezčí nejkratší povídku!!

21. listopadu 2011 v 18:02
To by některé mohlo zajímat, odkaz zde:
http://www.vanili.cz/cz/literarni-soutez-2011/r135

Miluju a nenávidím

21. listopadu 2011 v 16:53 úvahy,poezie
Nenávidím tvoje oči, jsou moc zelené, moc šedé, strašně divné..Nevyznám se v nich.
Miluju tvoje oči, jsou to ty nejkrásnější oči na světě..Zvláštní mix zelené a šedé.Září upřímnou duší..
Nenávidím tvůj úsměv. Směješ se věcem, které by nepřipadaly vtipné nikomu. Krom toho máš nějaké zvláštní křivé zuby.
Miluju tvůj úsměv,miluju to jak se směješ. Směješ se přesně tomu, čemu i já.Máme stejný humor. Máš ten nejhezčí úsměv pod sluncem.Tvoje zuby jsou krásně bílé..
Nenávidím tvoje vlasy.Jsou tak divně kudrnatě zamotané. Někdy i mastné.
Miluju tvý vlasy! Jsou tak božsky a roztomile rozházené na tvé hlavě. Každá kudrlinka mi přijde sexy...
Nenávidím tvoji výšku. Proč jsi tak vysoký?
Miluju to, že si nevidíme přímo do očí. Musím si občas stoupnout na špičky, abych byla na tvé úrovni a to tak má být..

Jediné na čem se mé 2 já shodnou?

Ublížils mi.. nemá cenu o tobě přemýšlet..

Tečka... tečka...tečka....

18. listopadu 2011 v 20:15 úvahy,poezie
Občas je těžké vzpomenout na lidi, kteří nás milují,
lehké je vzpomenout na ty, kteří nám způsobili bolest.
Láska odejde, vzpomínky a bolest zůstanou..

Pleš místo stěrače

17. listopadu 2011 v 9:58 Povídky ze života

Tramvaj se houpe ze strany na stranu a rychle, velice rychle s námi projíždí zatáčky. Pozoruji lidi… jako vždycky. Přede mnou sedí bezdomovec v kabátě od vietnamců a s batohem ADIDAS . Jeho pleš je opřena o sklo okna a nebezpečně rychle vzhledem k zatáčkám po něm klouže a na okně se tak vytváří dlouhá mastná šmouha . Je zvláštní, že i lidé, kteří jsou plešatí mají lupy.. Vlastně to ani tak zvláštní není.. Kůže je kůže a ta se loupe a nezávisí to na vlasech. Jenže tento pán měl lupy, hlavu měl mastnou a zpocenou a ještě ke všemu se od něj linul hnusný zápach, který jasně naznačoval, že tento pán se nemyl již hodně dlouho.. Bezdomovec po celou dobu jízdy a mého pozorování spal. Spal tak tvrdě, že když už to jeho kluzká pleš nevydržela, sklouzla mu na sedadlo a udělala hlasitý zvuk jako když stěrače ve vašem autě utřou sklo, ani se nepohnul a zůstal ve stejné pozici akorát s hlavou podstatně níž než předtím.… To je ale příšerná představa, že by hlava tohohle bezdomovce byla stěrač v mém autě! Je to nechutné… i tenhle pán byl nechutný. Nechápu, čím mě mohl tak zaujmout, že jsem jako jediná z cestujících seděla naproti němu, pozorovala jeho mastnou pleš , čuchala puch, který se z něj linul, když všichni ostatní vagon raději opustili nebo se zdržovali v bezpečné vzdálenosti u okének.

Najednou ke mně přišla asi tak čtyřicetiletá paní menšího vzrůstu a řekla mi:,,Slečinko, móhla byste prósím vás odvést vašeho dědečka pryč? Mý už tho tu nemůžeme výdržet, víte?!"

Nasupeně jsem si uvědomila, že ta paní a všichni ostatní si myslí, že já mám nějaký příbuzenský vztah s bezdomovcem?? Že je to můj dědeček? Můj dědeček, který mi umřel, když mi bylo pět let, by se asi teď obracel v hrobě.

,,Ale to není můj děda!,"vypadne ze mě nakonec.

,,Alhe jistě žhe je to váš děda! Próč byste jinak seděla thak blížko němu?"

,,Není to můj děda! To snad každý pozná, že je to bezdomovec!,"vykřiknu na paní s patřičným rozčilením. V tu chvíli se onen pán probere a naštvaně si mě a paní prohlédne.

,,Mluvil tu někdo o mě?,"zeptá se páchnoucí bezdomovec s úsměvem na tváři. Jeho otázka nás obě naprosto šokuje. Docela dost nám to nandal. Přiznal, že je bezdomovec!!

,, Ona nenhí vhaše vnuška?",zeptá se ho paní a ukáže na mě.

,,Moje jediná vnučka mi zemřela…" Když to dořekl, rázem jsem si uvědomila v jak trapné situaci se nacházím a taky jak moc ten pán trpí.

Paní evidentně stejný názor neměla a zamumlala:,,Necháphu thedy, jak vhedle vás mohla sedět?!"

,,Víte co vy dvě, vlezte mi na záda!,"vzkřikne bezdomovec:,,Já chci spát!"

Místo abych mu vlezla na záda, vystoupila jsem na další stanici a smutně kráčela do školy.

Bára 2

16. listopadu 2011 v 20:43 Bára-Příběh na pokračování
Dnes jsem potkala Davida. Dělal, že mě nevidí. Opět vystoupil z tramvaje, poté co mě spatřil. Přišlo mi to hrozně vtipný. Tak jsem se mu začala smát.Ale jen tak pro sebe, pak mě zase zasáhla rána vzpomínek. Těch milých vzpomínek na něj. Jak mi nandával kabát, vázal šálu, gentlemansky pouštěl do všech dveří,jak mi s nim bylo hezky. A smích mě brzo přešel. Pak jsem vzala do ruky mobil a začala si číst ty hezký smsky… Ale pak jsem si řekla, nač tolik smutku, kvůli jednomu blbečkovi? Všechny smsky jsem smázla, mobil zandala hluboko do tašky a s čistou duší jsem si naplánovala, že konečně zapomenu na všechny kluky a začnu hledat ducha v něčem duchaplném :DDD Tak fajn,taky že jo. Momentálně duchaplná mi přijde kytara a klavír. Bez zahrání na oba nástroje nemůžu jít spát.Vždycky hraji tak půlhodinku na klavír a pak tak hodinu na kytaru. Na ní jsem se začala učit teprve nedávno, tak nějak podvědomě kvůli Davidovi, protože on hrál a mě se to tak líbilo, že jsem chtěla taky. Když jsem si jí od bratránka půjčila, netušila jsem, jak moc mě začne bavit, kolik energie a síly mi dá. Začala jsem vybrnkávat podle sluchu úplně vše a pak se naučila pár akordů. I když mi to zatím moc nejde, stejně jsem na sebe pyšná.

Každý den běhám. Jo, taky se sama sobě divím, že se k tomu dokopu. Ano, je tomu tak, každý den v půl páté vybíhám do toho nádherného smogu,mlhy, jinovatky,tmy, nechutné zimy!! A běžím..Běhám na hřišti nedaleko od domu. Většinou se mnou běhá ještě někdo. Nevím, kdo to je. Je to postava, které vidím jen siluetu, nemůžu tedy identifikovat, zda-li je to muž či žena,mladík či stařík, nebo Zombie:D

Je to docela strašidelný.. Ta postava běhá stejně rychle jako já, akorát začíná běhat v jinou dobu než já, takže neběžíme vedle sebe, ale ona pěkně přede mnou, takže se jím snažím dohonit. Ale když zrychlím já, zrychlí i ona. Přitom se na mě neotáčí.Je to neuvěřitelné. Jako kdyby se mnou měla nějaké vnitřní spojení, či co.

Takhle spolu běháme už dva týdny. Ale až dnes, když jsem si dávala další večerní běh a vyšla ještě za světla jsem svého běhacího kamaráda(to zní jako,kdyby to byl pes:DD) konečně spatřila bez kapuci. Udělal chybu. Upadl a tak jsem ho pomalinku začala dohánět. Chvíli ležel na zemi a nehýbal se. Lekla jsem se, že je mrtvý nebo dostal infarkt(v tu dobu jsem ještě neměla páru o jeho věku). Ale nebyl mrtvý. Pomalu se začal zvedat, ale zapomněl si nandat svoji kapuci a já tak konečně spatřila jeho tvář. Ale jen nejasně. Poznala jsem v něm mladého kluka asi okolo 18. Celkem pohledný. Ale jeho výraz mě zarazil..tvářil se jako by mě chtěl zabít.

Bára 1

16. listopadu 2011 v 19:18 Bára-Příběh na pokračování

Ahoj, jsem Bára, je mi 16 let a chodím na gympl v Praze. Zbožňuji skateboard, snowboard, hiphop, inlajny, běh, kytaru a klavír.

Jsem takový tvůrčí, ale zároveň sportovně nadaný typ. Na lidi působím jako naprosto psychicky vyrovnaný člověk, kterého nic nerozhodí, který se stále usmívá. Ve skutečnosti jsem ale hrozně citlivá a každá prkotina mě dokáže rozbrečet..

Zrovna nedávno se se mnou rozešel jeden kluk. Vlastně ani nevím jestli jsme spolu chodili.. Pozval mě do kina a pak mě vzal na moc krásné místo nad střechou Andělu a tam mě učil tančit. Bylo to romantičtější než všechny americké slaďáky, co jsem kdy viděla. To nebylo všechno. Dali jsme si pusu, takovou malou, ale stejně byla hezká. Držel mě v tanečním objetí a společně jsme hleděli na rozsvícenou Prahu. Cítila jsem tlukot jeho srdce, teplý dech na mém krku a hlavně jsem cítila, že mě má rád. Přála jsem si aby to tak trvalo věčně. Bohužel netrvalo. Ani ne za týden mě ve škole tak nějak přehlížel, uhýbal pohledem, nezdravil, neusmíval se. Prostě jsem pro něj přestala existovat. Nechápala jsem to. Jednoho dne mi už došla trpělivost a zeptala se ho, co se děje. Bohužel odpověděl tím nejhorším způsobem jakým mohl. Nebyl zřejmě připraven na vztah a tak mi řekl, že bude lepší když budeme kamarádi. Taky dodal, že potkal nějakou holku z tanečních a něco si uvědomil nebo co… Hrál si se mnou jako s loutkou. A mě to na docela dlouhou dobu ranilo, i když jsem se navenek chovala nejvíc pozitivně. David se mi vyhýbal, kde mohl.. Když jsem nastupovala do tramvaje, schválně z ní vystoupil. Jako kdybych byla odpadek?! Hlavně, že mě chtěl za kamarádku.. Nevím, ale jsem strašně ráda, že to nakonec takhle dopadlo. Nemohla bych s někým takovým chodit. Brzy jsem na něj začala zapomínat a snažila se věnovat těm, kteří mi lásku opětují.. Mí přátelé a rodina jsou to nejdůležitější v mém životě. Bez nich bych to nebyla já.

Moje sestra, které je 25 je mojí velkou oporou ve všem co dělám.. Naštěstí..♥

Tak to jsem vám popsala tak nějak můj život doposud, a nyní vám budu vyprávět příběh, který se bude dít teď…

(Tento příběh je vymyšlený, bude na pokračování, těšte se)

Moje návštěva Narnie

11. listopadu 2011 v 18:50 Povídky ze života
Tak jsem přečetla už po třetí první díl Narnie. Poprvé jsem ho přečetla, když mi bylo osm a babička mi ho nadělila k Vánocům. Tehdy jsem se do něj začetla už na Štědrý večer přímo pod stromečkem a na Boží hod jsem měla dočteno. Ale mě to tehdy nestačilo. Hned večer jsem začala číst ty nejlepší a nejkouzelnější pasáže znovu. Usínala jsem s pocitem, že nějaký Les mezi světy opravdu existuje a jde jen o to najít kouzelný prsten, který mě tam dopraví a já pak budu moci navštívit všechny světy. Vydávala jsem se na tajné obchůzky naší zahrady a naivně si myslela, že prsteny budou zakopány zrovna na naší zahradě. Když mi pak rodiče nadělili druhý díl-Lev, čarodějnice a skříň, byla jsem radostí bez sebe. Nevím, který díl pro mne znamenal víc. Ale i mí rodiče vám mohou potvrdit, že i tenhle díl ve mně vzbuzoval pocity naděje, že opravdu lze prožít něco mimo realitu. Lezla jsem do skříně a tajně tam hodiny čekala, jestli se mezi kabáty místo zdi neobjeví sníh, stromy a pouliční lampa, kterou děti objevili. Prosila jsem Boha, ať se tak stane. Ať se zeď otevře a já prožiji nezapomenutelné dobrodružství v zemi Narnie. Ať potkám velkého a mocného lva Aslana, utkám se s Ledovou královnou a navštívím manželé Bobrovi u bobří hráze. Všechno to jsem nikdy samozřejmě neprožila, i když jsem si to tak moc přála. A když jsem tak seděla v té temné skříni a křečovitě svírala ruce v pěst a se zavřenýma očima se opírala o ledovou zeď, najednou jsem se ve svých představách ocitla v Narnii. Pouliční lampa, kterou tam zasadila zlá čarodějnice Jadis, mi svítila na cestu a já chvilku přemýšlela, jestli se mi to jen zdá, či jsem se totálně zbláznila, nebo mě opravdu Bůh vyslyšel. Když jsem udělala jeden krok, sníh pode mnou křupl jako v opravdové pohádce. Ten zvuk se na tiché planině rozezněl jako, když Digory bouchl paličkou do zvonu a probudil tak čarodějnici Jadis. Tiše jsem kráčela a s úžasem si prohlížela všechny ty stromy a keře a sem tam koukla do nebe. Vločky dopadaly pomalu na moji pokožku a rty a já se poprvé trochu zachvěla. Až teď jsem si uvědomila, že jsem byla oblečena jen v pyžamu a bačkůrkách.
Když už jsem se chtěla otočit, že se vrátím pro některý z kabátů, aby mi při tom mém ,,dobrodružství" nebyla taková zima, uviděla jsem na planině velké zvíře. Když jsem přistoupila blíž a promnula si oči, došlo mi, že je to Aslan.
Lev klidným krokem přišel až těsně ke mně. Nebála jsem se ho stejně jako Lucie, Zuzana, Edmund a Petr a ani Digory a Polly z prvního dílu.
Stejně tak, jako nazval Aslan všechny dívky, které se v Narnii objevily, řekl i mě:,,Zdravím tě dcero Evinna.." Paradox byl, že moje maminka se opravdu jmenuje Eva..
,,Zdravím tě Aslane,"pozdravila jsem ho stejně úctivě.
Lev se mi podíval do očí a já jemu také a jen jsme tam tak stáli a hleděli na sebe a mně přestala být zima a bylo mi hezky. Pohladila jsem Aslana po jeho husté hřívě a on mě na oplátku podal jeho tlustou tlapu na znamení věrnosti a přátelství.
Najednou jsem otevřela oči a ocitla se zpátky v mém světě, v naší skříni a místo Aslanovy tlapy jsem držela tátův kabát a hladila ho stejně jako Aslana před malou chvílí
Došlo mi, že všechno co jsem právě prožila nebyl sen. Byla to moje bujná fantazie a já celou dobu byla ve skříni, ale duší jsem byla v Narnii. S Aslanem. V kouzelné Narnii..
A teď, po sedmi letech jsem znovu otevřela knihy Narnie. Znovu jsem pocítila obrovskou touhu prožít něco mimo realitu, a i když jsem už nelezla do skříní či na zahradu nebo půdu a hledala prsteny, uvědomila jsem si, že s pomocí své fantazie se tam můžu dostat, kdykoli budu chtít.
Ale proč bych to dělala? Vždyť náš svět je taky taková Narnie v plné kráse. Krajina je skoro stejná, lvy tu také máme, a za zlou čarodějnici si dosaďte zloděje, vrahy, lupiče, drogové dealery či jiné zloduchy. A máte to. Každý z nás je jednou dítětem a každý má občas chuť zažít něco mimo realitu a odpočinout si od našeho sem tam nudného světa. Ale když náš svět začnete vnímat z trochu jiné stránky a trochu méně negativně a více pozitivně, začnou se dít věci! Narnie vás vtáhne do děje…

Pozitivní podzim

11. listopadu 2011 v 18:44 | Veronika Zárubová |  Povídky ze života


Tak zas jedu do školy. Zase vlakem, zase v posledním vagoně, zase sedím u okna, zase naproti mrzutému obéznímu pánovi s taškou Billa, z které vykukují bagety a vajíčka, zase se stejně těžkou školní taškou,a zase se sluchátky v uších koukám do krajiny.Každým dnem je smutnější a smutnější ,nasátá podzimem a slabým svitem slunce, který už ani neoslňuje.


Podzim začal.Každý strom je obklopen sukýnkou z barevných listů, která se občas větrem zaplete pod naše nohy a jakoby nás chce upozornit,že kam se podíváme,léto už to není.

Vítr každým dnem sílí a zima lidi dohání k tomu, aby se obalovali šálami a tlustými kabáty.

Cítím, že než se stačíme rozkoukat,Anděl bude vyzdoben vánočními mašličkami a zvonky a všelijakými nevkusnými sarapetičkami.. Je to smutné, ale k tomu většinou dochází už ke konci října…

Říká se, že proto, aby byl člověk šťastný jsou tři základní pravidla: být milován, milovat, těšit se .Samozřejmě pokud vynecháme zdraví atd.

Na co se má člověk těšit? Statisticky je dokázáno, že největší počet sebevražd,pokusů o ně a lidí, kteří trpí depresí je právě na podzim. Je to zvláštní, ale je to tak.

Podzim je opravdu nejdivnější roční období. Když bydlíte na venkově, vnímáte podzim ještě o trochu jinak a řekla bych i intenzivněji. Každý den se probouzíte se zvuky deštivého tap-tap na střešním okně a když otevřete okno, málem vás to odfoukne až do neznámo kam.

A když už si to okno otevřete, tak se zaposlouchejte. Co slyšíte? Já slyším rozdováděného podzimního psa, který žalostně vyje smuteční obřad do tmy a za studené konzistence okolního vzduchu se jeho štěkot rozléhá kilometry daleko. Poslouchejte dál.. Já slyším čerstvě zapnutou cirkulárku, téměř typický podzimní zvuk. A dál? Listy ano.. slyším vítr, jak rozfoukává listy, a ty šumějí a šumějí a vytváří příjemnou ranní atmosféru.. A snad naposled? Slyším dunění vlaku jak sviští po kolejích a jistě nabírá velké zpoždění. Duní a duní a já mám chuť nechat okno otevřené až do večera a jen poslouchat a poslouchat.

Zasněně pozoruji mlhu naproti v údolí, stromy a listy z okolních lesů a dravé ptáky, kteří se zrovínka probouzejí a vylétávají do mrzutého říjnového rána, jako by se nechumelilo. Při usrkávání čaje si vždycky uvědomím,jak je to smutné, ale zároveň krásné. Ano, podzim je krásný! Je stejně krásný jako ostatní roční období, protože tím jak je zvláštní a tím jak je smutný se pro nás, nebo alespoň pro mě, stává ještě zajímavějším a krásnějším..

I když je podzim nejnebezpečnější roční období pro sebevrahy, vykašleme se protentokrát na statistiky a na hloupá klišé, že podzim je ošklivý a nudný! Je nudný jen pro toho, kdo si ho tak udělá.. Neříkejte pořád:,,To je strašné počasí dneska…Už aby bylo léto!"

Navlečte si teplý kabát, obalte se šálou a na hlavu nasaďte čepici a oddejte se krásné podzimní atmosféře, ať už bydlíte v centu Prahy či na venkově jako já! I taková podzimní tramvaj- která na vás v úplné ranní tmě posvítí svými velkými kukadly a přivítá vás vyhřátými sedadly, na které si sice nemůžete sednout, protože se v podstatě nemůžete ani hnout, ale to přece nevadí- dokáže potěšit a rozveselit…
Tak přeji krásný podzim a berte ho všichni pozitivně!