Zakázáno

15. února 2015 v 0:36 |  úvahy,poezie
Zakazuju ti rvát si srdce z těla,
zakazuju ti plakat kvůli mně
přestaň na mě myslet,
přestaň se se sebou prát,
nesbírej odvahu na další slova,
sbírej svou čest a hledej jinde,
naděje rozpraš a v nic nedoufej,
jsem ledová královna,
a ty mě nesmíš milovat

Nothing is a pretty good feeling if you think about it | via Tumblr
 

Tolik lásky

15. února 2015 v 0:23 |  úvahy,poezie
Je možné někoho milovat a být šťastný, i když vám lásku neopětuje? Je pro mě nepochopitelné, že někdo toho schopný je. Někomu ke štěstí stačí, že vidí lásku svého života šťastnou a bezstarostnou, usmívající se a klidnou. Někdo nepotřebuje milovanou osobu objímat, líbat nebo s ní mít sex. Někdo se spokojí se štěstím v jejích očích.
add a caption
Takhle to v sobě člověk může držet týdny, měsíce, dokonce i roky, ale pravda vždy vyplyne na povrch. Jednou už to nevydrží. Pohár lásky se přeplní, přetéká a pak se láska leje v proudech a nejde zastavit. Tolik lásky! A pro koho?
Pro nevděčníky, nepozorné, bezstarostně veselé a naivní. Není to zbytečné plýtvání? Nemělo by se s láskou šetřit? Protože s čím jiným by se pak šetřit mělo?

Nejhorší na tom je, že takovýto milovník má v očích naději, ať se snaží sebevíc. Může zarytě mlčet a usmívat se na vás a vy stejně poznáte, že uvnitř trpí, přemáhá se a drží city na uzdě.

Proč to dělají?

<3 | via Tumblr

Vánoce s mononukleózou

26. prosince 2014 v 22:20 |  Diary of an over-thinking sloth
Mi lí čtenáři,

tak se vám tu otevřeně svěřím. Před měsícem mi byla diagnostikována mononukleóza.
Nemoc z líbání- říkali mi vždycky všichni, a tak jsem si celé dětství myslela, že je to také nemoc "lehčích holek".
A tolik holek se na barech a v klubech líbá každý večer s jiným, a zrovna já, která tehdy měla zdravého přítele, jsem chytla mononukleózu. Paradoxy, ty já ráda. Takže tímto článkem bych vám chtěla vylíčit, jak se nemoc projevuje, v čem mě omezila, jak se nyní léčím, jak se dá chytit, jak se před ní chránit a jak jsem s ní měla veselé Vánoce. A najdete tu i můj jídelníček! :)



 


Šťastné číslo

24. prosince 2014 v 14:54
Teplý srpnový podvečer. Vzduch je ztěžklý dlouhým slunným dnem a touží po nočním ochlazení. Ptáci ještě pějí, ale mnohem více se snaží prosadit hluční cvrčci. Okolo mě se to hemží dětmi a psy, rozčilenými maminkami a dalšími neidentifikovatelnými objekty.

V dáli slyším tramvaje, jak cinkají, jak brzdí, jak se červeně smějí. Žádný vítr mými vlasy nečechrá, teplý vánek mi však drze olizuje holou kůži mezi ponožkou a širokou nohavicí. Poklidně a nečinně sedím na petřínské lavičce a dumám nad životem. Nemůžu se soustředit na četbu Všech krás světa od Seiferta, a tak raději hledím na světlem zalitou krásu světa- Prahu.
Myslím, vlastně docela jistě vím, že mám husí kůži. Nevím, čím to je. Zda-li duchem Nerudy či Máchy, nebo snad přítomností nově příchozí plavovlásky.

Sedne si naproti mně a také si otevře knihu. Golem. Její jemné rysy, drobné prsty a světle růžové šaty mi ke Golemovi nesedí. Nakloním se, abych viděl lépe na její soustředěnou tvář. Rty má pevně semknuté v úzkou čárku, krčí menším nosíkem a mezi obočím se jí pohupuje tenká vráska. Světlé lokny se jí vrství až do klína, kam moje oči hladově sjedou.
Dlouho neváhám. Vstanu a kráčím k ní.

"Smím?"zeptám se neznámé, ukazujíc na místo vedle ní.
Polekaně vzhlédne a nejistě přikývne, pak položí hbitou ručku na lavičku a posune se i s Golemem na úplný kraj.
"Nač Golem, slečno?"zeptám se.
Otočí se, prohlédne si mě a pak ostře prohlásí: "Nač vy, pane?"
"Já? Já se nemohl soustředit na Všecky krásy světa."
"Aha,"usměje se "Takže se raději soustředíte na všecky ženy světa?"
"Na všechny ne, jen na všechny krásné ženy světa."

Tohle není láska

5. prosince 2014 v 20:34 |  Diary of an over-thinking sloth
Nechtěla jsem to nejdřív udělat. Ale musela jsem. Proč bych tě měla zdržovat sama sebou, když vím, že se hodíš k někomu jinému? Nejdřív jsem litovala, hořce. Přemýšlela, jak vrátit to, co bylo.
Ale to už nešlo, nikdy nepůjde. Udělala jsem správně.
Možná mě nenávidíš, možná jsi mnou zklamán, možná už jsi zapomněl.
Věř, že já nezapomenu.

Představ si nás.. Vidíš ten pár před sebou? Co ti nesedí? Ty to ještě nevidíš? Dva cizinci, co si na pár chvil zkusili propojit životy. Ta holka moc kecá a neví co, ten kluk se usmívá (s ďolíčky), ta holka moc přemýšlí, ten kluk se usmívá (s moc hezkými ďolíčky).

Držet tě za ruku mi bylo nejdřív potěšením, ale ten den mi to připadalo, jako bych tě držela od toho, co na tebe čeká. Přišlo mi to nefér ti o tom neříct. Neprobutit tě a neupozornit, že to co tady celou dobu plácáme, není láska.

Stáli jsme tam spolu a hleděli si do očí. Já přemýšlela o tom, jak mizerná přítelkyně asi jsem a ty? Ty ses usmíval..

Když jsem to vyslovila a slova dolehla k tobě, chtěla jsem si vyrvat vlasy, chtěla jsem na sebe křičet, chtěla jsem zmáčknout Preview, ale bohužel (nebo bohudík?) Preview v životě nalézt nemůžeme. Nebo alespoň Pause, abych si mohla rozmyslet, co vlastně dělám, ale ani to jsem nenahmatala. Stála jsem před tebou a říkala slova, kterými jsem si nebyla jistá, ale šla ze mě přirozeně, a tak jsem jim věřila.

Vím, že jsem udělala správnou věc. Vím, že najdeš někoho, kdo tě bude doplňovat lépe než já, kdo ti dá svoje srdce.
Jsem asi ještě moc mladá, abych se dokázala zamilovat, abych dokázala dávat víc než brát.

Ale ničeho nelituju. Ani konce, ani začátku. Bylo to s tebou jako Hop on, hop off. Příliš rychle jsme do toho skočili a stejnou rychlostí opustili palubu. Ale svézt se s tebou mi bylo potěšením.
Doufám, že se ještě někdy uvidíme a ty se budeš zase usmívat. Usmívám se teď taky.
Tohle je dopis na rozloučenou, třeba si ho přečteš, třeba už si ani nepamatuješ adresu mého blogu, ale přišlo mi správné vypustit do světa slova, která jsem tehdy spolkla.

Děkuju Ti za všechno.



Kráčíme

16. listopadu 2014 v 18:31 |  úvahy,poezie
Kráčím s tebou,
a ty se mnou,
kráčíme spolu,
po úzkém molu.

Měsíc nehřeje,
tmavé peřeje,
měsíc jen svítí,
my nejsme krytí.

Vítr sníh fouká,
k nám padá mouka,
vítr nás drží,
nad velkou strží.

Když mě teď pustíš, pustíš mě navždy.


nádech

13. září 2014 v 0:26 |  úvahy,poezie
otevřu okno
a nadechnu se
vzduchu?
ani ne
světa
někdy ale
nemůžu
dýchat
štípe to
v boku
jako když
běháš
dnes to
štípe
dost

what if the air we breath is really a drug that makes us see a dazed version of the world?

Nemám svatozář

24. května 2014 v 0:24 |  úvahy,poezie
Ve škole nás učí: Co tím chtěl básník říci? Spojujeme jeho slova s životem. Ale někdy to není fér. Básník (v mém případě- amatérský tvořitel) třeba jen seděl na okně a hleděl do údolí. Poslouchal kapky deště a v hlavě mu proudilo tisíce slov. Pár jich pochytal do své tvůrčí sítě a stvořil obraz atmosféry, která mu běžela před očima nebo doplnil to, co ho sužovalo, co by si přál, co je neskutečné. Poezie je krásná, každý ve verších vidí něco jiného. Proč bychom měli potlačovat naši fantazii a pocity a učit se bezduché analýzy z příruček Odmaturuj?

Tady a teď,
na okenní římse,
kočko, přeď,
ať už nedivím se.

Kapky deště,
zdobí moji tvář,
bohužel ale ještě,
nemám svatozář.

Nakláním svou hlavu
a natahuji ruce,
vyčuhuji z davu,
zaražena v půlce.

Vítr vane jižně,
a všechny moje dojmy,
odnáší tak svižně,
že zbydou jenom pojmy.


photography



Já zdravit umím

16. května 2014 v 20:03 |  úvahy,poezie
Znáte ten pocit, když vám na váš pozdrav dotyčný neodpoví? Říkáte si, že vás třeba neslyšel, neviděl, měl špatný den. Další den se pokusíte o to samé, ale bez úspěchu? Snažíte se tolik, že i když je osoba zachmuřena a šíří okolo sebe negativní vlny, pozdravíte a usmějete se stejnak? Pak patříte do stejné kategorie lidí jako já.
Naivně totiž doufáme, že se naše okolí změní… Zdravíme, rozdáváme úsměvy a na oplátku se na nás zrcadlí škarohlídi a ignoranti bez stopy emocí či empatie ve tváři. Má cenu se kvůli takovým lidem namáhat?
Love this

Hledání motýlků

1. dubna 2014 v 19:10 |  úvahy,poezie
Jaro,jaro, zase klid, ano?

Jarním dnem se sunou stíny,
slunce všechny ponouká,
tráva aby vyrašila z hlíny,
vylákala pavouka.

Jaro dnes tak šumí, hlučí,
mraky jsou tu tabu,
na pasece včely bzučí,
hrají si na babu.

Motýli se prohánějí,
na mýtině u lesa,
láskou tuze omámeni,
až mi srdce zaplesá.

Neříká se nadarmo,
o motýlcích v břiše,
není to však zadarmo,
létají jen tiše.

Křídly lehce třepotají,
pomalu a jistě
všechno ale zamotají,
na jediném místě.

Untitled






Kam dál